Smrt je přirozenou součástí života

Každý život je vymezen zrodem a smrtí. Zatímco zrození člověka bývá obvykle oslavováno, smrt je okamžikem, kterého se většina z nás bojí. Umírající je však pro rodinu stejně důležitý jako kojenec; smrt je stejné memento jako narození dítěte.

Zapomenout jako na smrt

Člověk se smrti vždy bál, ale ne vždy před ní "prchal" tak jako dnes. Tradiční člověk měl jen málo možností, jak smrti vzdorovat, a tak mu nezbylo, než aby se s ní smířil, či rezignoval. Moderní člověk se snaží smrti utéci, protože ji mnohdy (na čas) utéci lze. Obecně se vštípila do našeho podvědomí myšlenka, že neumíráme proto, že jsme "smrtelné bytosti", ale umíráme "na něco". Proto se obracíme na lékaře jako na "bohy" a očekáváme mnohdy zázrak. Podle statistik se dožíváme v průměru o 20 let více, než tomu bylo ještě před několika generacemi. Je ale tím, že se životu přidá více let, přidáno také více života? Kolik lidí vyřazených z životního společenství s mladými umírá, a to dlouho před smrtí fyzickou, smrtí sociální? V současné společnosti je smrt jakoby neviditelná, snažíme se na ni nemyslet, a proto se jí i víc bojíme. Často zapomínáme(vytěsňujeme) fakt, že jsme smrtelní a že smrt může přijít v kterémkoli věku a čase; lidská psychika se brání myšlence na smrt (tento mechanismus je tak silný, že pronikl i do lidových úsloví: Zapomněl na to jako na smrt.).

Nemyslet na konec života patří zřejmě k lidské přirozenosti. Odmítání smrti souvisí s tím, že pro nás postrádá smysl: lidé celý život usilují o určité hodnoty, ať materiální, či duchovní, a smrt jim stojí v cestě. Někdy je blíž, jindy dál. Jakákoliv smrt však zasahuje více lidí než pouze samotného umírajícího. Vytěsňovat smrt ze svého života však není možné tam, kde se jedná o profesní kontakt s umírajícími. Poznatky a zkušenosti lékařů, biologů, filozofů a sociologů v oblasti umírání a smrti jsou shrnovány do tanatologie (obor představující interdisciplinární posouzení a shrnutí znalostí o smrti). Stoický filozof Seneca napsal, že člověk se může zbavit strachu ze smrti tehdy, když bude na ni často myslet, protože jen toho, co je nám známé, se nebojíme. 

Obecně se vštípila do našeho podvědomí myšlenka, že neumíráme proto, že jsme "smrtelné bytosti", ale umíráme "na něco".

Nejintenzivnější existenciální zkušenost smrti ovšem není představa vlastní smrti a už vůbec ne konfrontace s "hranou" smrtí v médiích, nýbrž smrt milovaného člověka. Teprve láska dělá člověka člověkem a teprve smrt milovaného člověka dává vytušit propastnost smrti. Dříve pečovala o umírající výhradně rodina. Osoba lékaře v podobě péče o umírajícího přichází na scénu teprve v 19. století. Péče o umírajícího byla tedy značně laická, byla ovšem tak samozřejmá jako smrt sama. Z generace na generaci tak přecházela zkušenost v péči o člověka, který očekává smrt, a postupně se vytvářely různé zvyky a tradice. V 19. století se pohřební rituály ustanovily do podoby, se kterou se setkáváme s menšími obměnami dodnes. 

Smrt pro nás změnila svou tvář. Před několika desítkami let byla s lidmi "od narození", dnes ji plně spojujeme se stářím. Dříve, kdy ještě žily rodiny pohromadě, viděly děti, jak se rodí sourozenci, jak umírá dědeček. Dnešní společnost se stala továrnou na "výrobu" a "odepisování" lidí. Málokdo sepisuje poslední vůli ve středním věku, děti bývají "ušetřeny traumatizujícího zážitku" z pohřebního obřadu, příbuzní rozesílají parte, na kterém je napsáno: "Zemřel nečekaně a náhle ve věku pětaosmdesáti let." Jako by byl lidský život neohraničený. 

V České republice umírá denně přes 300 lidí. Rozhodující část tvoří lidé nad 65 let. Většina lidí (80 %) dnes již neumírá doma, ale ve zdravotnických zařízeních, kde vládne profesionalita. Tedy bez svých blízkých, mezi lékaři a ošetřovatelským personálem. Umírající se dostává od své rodiny a je tak izolován do nemocnice, kde lékaři a ošetřující personál berou smrt jako rutinní část svého povolání. Osamění umírajících v nemocnicích je prokazatelně velké. Tyto instituce nejsou zařízeny tak, aby mohl být umírajícímu v jeho posledních chvílích nablízku někdo, o jehož účast člověk v posledních chvílích stojí. Odborníci se shodují v tom, že člověk by v umírání neměl nikdy zůstat sám. Tento požadavek plyne z opakovaného zjištění, že umírající, jakkoli se třeba svému okolí jeví netečně, do sebe ponořeni se "zastřeným" vědomím apod., svou situaci prožívá a vnímá.

Možnost volby

Dnes se tedy setkáváme s péčí o umírajícího a se smrtí v rodině méně než v dřívější době. Tato skutečnost znamená pro mnohé menší zkušenosti s takovou situací. Nevíme, jak se chovat i zachovat. Vážně nemocný a umírající bývá přemisťován do zdravotnického zařízení mimo jiné z důvodu představ o kvalitnější, a tím i lepší péči. Je ovšem tato péče z pozice postiženého opravdu lepší? Není jednoduché to posoudit. 

Pomineme-li případy zanedbávání péče o umírajícího, ke kterým rovněž dochází, tak je pro umírajícího pozitivnější celková péče rodiny o jeho osobu. Domnívám se, že za určitých okolností by měla být umírajícímu dána možnost vybrat si mezi hospitalizací a péčí v kruhu rodiny. Možnost se však může dát pouze v případě, kdy to zdravotní stav pacienta umožňuje a zároveň i příbuzní mají možnost (a zájem) o umírajícího pečovat (měli by být seznámeni i s možným vývojem nemoci a průběhem umírání, aby jejich péče byla adekvátní a jimi zvládnutelná). 

Tento postup není možné uplatnit v případech, kdy nelze upustit od hospitalizace (omezující nemusí být pouze zdravotní stav pacienta, ale i jiné okolnosti - např. vysoká tělesná hmotnost, inkontinence a především nemožnost celodenní péče z hlediska přizpůsobení časového harmonogramu rodiny). Je-li nemocný pacient umístěn do zdravotnického zařízení, pak dochází v oblasti psychické ke zdvojení zátěžové situace, z nichž primární je nemoc. Dojde však i k narušení vazeb na nejbližší příbuzné a odkázání sama sebe na péči někoho cizího. Nemocný je při hospitalizaci zatěžován nejenom svou nemocí, ale také negativním vlivem zařízení v podobě přizpůsobení se jeho režimu a provozu, což bývá v rozporu s jeho dosavadním způsobem života. 

Teprve láska dělá člověka člověkem a teprve smrt milovaného člověka dává vytušit propastnost smrti.

Novější studie svědčí i o tom, že stále velká část lékařů (uvádí se až 90 % chirurgů) neinformuje pacienty o diagnóze - rozhovory by prý zabraly příliš mnoho času! (Virt, 2000) 

S prostředím nemocnic a domovů důchodců (DD) je nutně spojená další závažná stránka života v nich. Tou je občasná přítomnost smrti, ať už zprostředkovaná informacemi spolupacientů a klientů anebo na vlastní oči vídaná v případech úmrtí spolupacienta. Pro většinu je kontakt se smrtí prvotní a tím spíše traumatizující. Zajímavý je i fakt jisté vulgárně otrlé reakce na akt smrti u dlouhodobě hospitalizovaných (patrně v souvislosti s četností těchto událostí). Jsem toho názoru, že v těchto případech by měla hrát dominantní roli zdravotní sestra nebo ošetřující personál, kteří by byli schopni ovlivňovat názory pacientů - pokud dají najevo svou účast, sounáležitost, nebo naopak "oddechnutí si" a nelibost, je pravděpodobné, že se tento názor bude v reakci skupiny pacientů či obyvatel DD odrážet. 

Jednou z forem kompenzace je o smrti hovořit. Ústavní zařízení však nepůsobí na psychiku pacientů pouze negativně, býváme nezřídka svědky situací, které by se daly nazvat určitým přátelstvím, jež bývá mnohdy pevné. Nemocní a senioři si vzájemně pomáhají, radí, podporují se, dodávají si síly nést svůj úděl.

Důstojná smrt

Během péče o umírajícího se zdravotnický a ošetřovatelský tým nesmí skrývat za svůj profesionální postoj. Každý musí vystupovat jako osoba, taková, jaká je (se svými silnými i slabšími stránkami a zvláštnostmi). Měl by vnímat své pocity během péče o umírajícího, naučit se s nimi zacházet, nepřenášet je při styku s pacientem bez kontroly. Člověk by však měl nemocnému otevřeně a přiměřeně dát najevo i to, že se zlobí. S nemocným bychom měli mluvit rovněž o vlastních pocitech úzkosti a nejistoty. 

Kdo chce pomáhat umírajícímu, musí být připraven přijmout toho druhého, jaký je, a zříci se jakéhokoliv hodnocení. Pokud nemocný nezapadá do hodnotového systému ošetřujícího personálu, bývá mnohdy moralizován a existuje snaha ho do těchto mezí přemístit. Akceptace umírajícího znamená toleranci jeho vlastností a přijetí jeho způsobu prožívání a reakcí. Ošetřující personál bude opravdovou pomocí umírajícím jen v případech vypracování si vlastního postoje k umírání a smrti, jenž musí být založen na myšlence pomoci bližnímu. Každý musí být k umírajícímu slušný a ohleduplný, na druhé straně zákonitě nemůže umírajícího člověka "milovat" a loučit se s ním tak, že by jeho smrt on sám emočně prožíval. Medicína bojuje o to, aby smrt byla co nejvíce oddálena, a v tomto již dosáhla značných úspěchů. Mnoho lidí se však obává, že díky této moderní medicíně jim bude - proti jejich vůli - zabráněno důstojně zemřít. K cílům medicíny patří zmírňování utrpení, ale i umění doprovázet umírající. WHO přiznává největší prioritu paliativní medicíně (PM), která je zaměřena na komplexní zmírňování všeho, co působí utrpení - jde především o kontrolu bolesti a přiměřenou rehabilitaci: studie z 90. let 20. století přitom uvádějí, že 70 % pacientů s rakovinou nedostává účinnou léčbu bolesti ani tam, kde je to možné (Virt, 2000). 

Zvláštní pozornost je věnována psychickému a mentálnímu stavu. Paliativní péče v sobě spojuje aspekty medicíny, ošetřovatelství, sociální práce, duchovní péče, fyzioterapie, ergoterapie a podle potřeby i dalších disciplín. PM je v jednotlivých evropských státech různě rozvinutá a ve své integrující aplikaci je úzce spojena s hospicovým hnutím, které má svůj počátek v 70. letech minulého století ve Velké Británii. Praktické uskutečňování PM je alternativou k diskusi o eutanazii. Je příznačné, že z úst nemocného, o něhož je dobře pečováno, bývá žádost o usmrcení slýchána zřídkakdy. Zkušenosti z hospiců ukazují, že se pacientova touha po smrti může někdy v poslední fázi změnit v touhu žít, pokud se podaří vybudovat k nemocnému vztah, který umožňuje o všem otevřeně hovořit. Schopnost vést citlivě a pravdivě rozhovor orientovaný na pacienta, na fáze jeho choroby, je tak důležitá, že by si ji měli všichni zdravotničtí pracovníci osvojovat už v době svého studia a dále by ji měli rozvíjet postgraduálně. K medicíně patří nutně schopnost vést autentický rozhovor.

Pacient potřebuje čas

Do rozhovoru s umírajícím by měli být zapojeni i jeho blízcí a podle možnosti i celý léčebný tým. Jak proces umírání pokračuje, ubývá těch, s nimiž je pacient schopen komunikovat. Důležitější než to, co se umírajícímu říká, je ten, kdo mu to říká a co tento člověk pro pacienta znamená. Pacient potřebuje čas, aby mohl to, co slyšel, pro sebe zpracovat. Tým, který umírajícího doprovází, by se měl naučit chápat, že přijetí smrti vyžaduje čas. 

S umírajícím bychom neměli jednat jako s nesvéprávnou infantilní bytostí. V pasivní bezmocnosti svého umírání může člověk ještě vykonat rozhodující čin svého života - smířit se se svým uplynulým životem, uvést do pořádku svůj vztah k blízkým, případně k Bohu. Doprovázející mají obtížný úkol, aby nalezli rovnováhu mezi empatií a věcností a aby nebyli sami vtaženi do deprese - to by pak nebyli schopni umírajícímu pomáhat. 

V přítomnosti umírajících mnoho lidí neví, co říci, jak se chovat. Trapné pocity zabraňují živým promluvit. Pro samotné umírající to může být hořká zkušenost - dosud žijí, ale jsou již opuštěni. Některým blízkým je umírajícímu zatěžko stisknout ruku nebo pohladit jej a poskytnout mu tak pocit sounáležitosti a bezpečí (a přitom je, jako u každého rozloučení s důvěrně známým člověkem, gesto neumenšené náklonnosti pro definitivně odcházejícího možná tou největší pomocí, jež mu pozůstalí mohou poskytnout). V naší společnosti chybí výchovné působení nejenom v oblasti týkající se stáří, ale i v otázkách umírání a smrti. Je na výchovně-vzdělávacích institucích, aby se zabývaly i touto otázkou. Povědomí konce života totiž určuje hodnotu času, hodnotu vlastního života a také hodnotu sociálních kontaktů. Osobní zkušenost se smrtí u mladých pomáhá k vytvoření si vlastního životního postoje k umírání a smrti. Délka života každého z nás není čarou nekonečně dlouhou, nýbrž úsečkou. Zde platí: "Není to délka básně, co činí báseň krásnou - a není to délka života, ale jeho kvalita, co dělá život krásným."(Seneca) 

Nikdo se nikdy zcela nezotaví ze ztráty někoho, koho hluboce miloval. Zotavení ze zármutku znamená, že se se svou ztrátou dokážeme smířit a dovedeme ji unést. Avšak díky této zkušenosti už nikdy nebudeme stejní jako dříve. V této situaci nám může napomoci myšlenka, že všechno, co není s blízkým vyřízeno před jeho smrtí, má být vyřízeno potom, jinak je člověk svázán nevyřešeným smutkem. Marie Hennezel (1997) nabádá k jakémusi vnitřnímu dialogu se zesnulým, který často přinese úlevu a zmírní smutek.

* * *

Pocity umírajících

Odchod ze světa vyvolává v psychice člověka (hlavně v oblasti emocí) odezvu. Je to především strach a úzkost. Strach je zcela přirozená lidská reakce na situaci, kdy člověk ztrácí kontrolu nad tím, co se děje; do jeho podvědomí vstupuje bezradnost a bezmocnost. Umírající se bojí bolesti, opuštění, selhání či utrpení, obává se ztráty soběstačnosti, o rodinu a blízké. Nebezpečí vzniká v okamžiku, kdy strach začne přerůstat v paniku, která je nakažlivá a šíří se z jednoho člověka na druhého. Vedle strachu může umírající zažívat pocity viny, bolesti a zlosti. Pocity viny jsou typické pro každý okamžik, kdy něco končí. Pro umírajícího člověka je proto důležité, aby měl nablízku někoho, komu se může svěřit a věřit tak v odpuštění. Bolest je úzce spjata s vlastní nemocí. Nejde přitom jen o bolest fyzickou, ale také o bolest psychickou. Míra bolesti bývá přímo úměrná míře obav a strachu. Zlost je u těžce nemocného člověka velmi úzce spjata s agresivitou, kterou se snaží napadnout druhé lidi, na něž přenáší vinu za svůj neutěšený stav. Pro lidi, kteří se pohybují v blízkosti umírajícího, je nutné, aby agresi neopláceli, ale odpovídali na ni porozuměním. Agresivní projevy nesmíme brát osobně!

* * *

Literatura:

•De Hennezel, M. (1997). Smrt zblízka: Umírající nás učí žít. Praha: ETC.

•DiGiulio, R. a Kranzová, R. (1995). O smrti. Praha: NLN.

•Elias, N. (1998). O osamělosti umírajících. Praha: Nakladatelství Franze Kafky.

•Haškovcová, H. (1994). Lékařská etika. Praha: Galén.

•Křivohlavý, J. a Kaczmarczyk, S. (1995). Poslední úsek cesty. Praha: Návrat domů.

•Virt, G. (2000). Žít až do konce: Etika umírání, smrti a eutanazie. Praha : Vyšehrad.

O autorovi| Jitka Skopalová (1958) - Vystudovala FF UP v Olomouci. Pracuje na katedře společenských věd Pedagogické fakulty UP. Zabývá se problematikou sociálních deviací, sociální patologie, sociologie výchovy a sociální gerontologie.