Co čte - Radvan Bahbouh

Mám rád pohádky. Poslední kniha, kterou jsem dnes předčítal, byl Krtek a medvědi. Poslední film, který jsem viděl, byla pohádka o Nebojsovi. Jsem vděčný dětem, že mi poskytují záminku, a tak nepůsobím svým zájmem nepatřičně.Hlavní důvod mé náklonnosti tkví v tom, že se s pohádkovými hrdiny identifikuji, a prožívám tak jejich šťastně končící dobrodružství. Je úžasné, jak se v různých kulisách opakuje stejné poselství o síle naší imaginace. Mám rádNekonečný příběh od Michaela Endeho. V něm malý Bastien nachází říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou. Den po dni se pomalu tato říše rozpadá. Chceme-li zachránit její duši, je třeba nejen snít, ale i jednat. I když se říšerozpadne, můžeme ji z malého kousíčku znovu stvořit v původní kráse a propojit ji s naším životem. Myslím, že Fantazie je táž říše jako Země Nezemě v Peteru Panovi. I tam lze odletět z normálního světa. Podmínkou létání jetrocha vílího prachu a to, abychom dokázali myslet na něco hezkého. Pak už se můžeme vznášet. Úspěšné počínání v Zemi Nezemi se odrazí i tam, odkud jsme původně odletěli. Mám rád Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Když na koncicelého příběhu zjistí, že nemusela tak strastiplně hledat svůj domov, že stačilo třikrát sklapnout podpatky kouzelných střevíců a na domov pomyslet, má pocit zbytečné cesty. Je však poučena, že střevíce pomáhají jen těm, kteřívěří vlastním schopnostem. Bez cesty, na níž Dorotka pomohla strašákovi objevit jeho rozum, lvovi jeho odvahu a cínovému panáčkovi jeho srdce, by se vrátit domů nemohla. Pohádky zdůrazňují vizi a naši víru v její dosažení. Zvize vyzařuje energie stejně jako z uvedených pohádkových krajin. Jednou z takových pohádek je také Perníková chaloupka. Malé děti se místo rezignace rozhodnou v temnotě najít světlo. To je sice dovede do nezáviděníhodnésituace, ale nakonec přece jen zvítězí. Důležité je vizi mít, zavádějící vizi lze korigovat. Pokud nám však vize chybí, nestane se nic, a my se ztratíme ve zmatku duše. Zdají-li se vám pohádky odtržené od reality, připojujiskutečný příběh o tom, jak naši rodinu posledně jmenovaná pohádka loňskou zimu zachránila: Byla již noc, když jsme v nestřeženém okamžiku sjeli z cesty a s každým dalším pokusem vymotat se z bludného kruhu jsme se dostávalihlouběji a hlouběji do temného lesa. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme vrátit zpátky, jsme se s autem propadli ledovou krustou tak, že se auto podvozkem o led opřelo a stalo se nepojízdným. Hluboko v lese, mimojakýkoli signál, jsme zůstali s manželkou a dětmi ztraceni. Vzpomněli jsme si však na perníkovou pohádku. A tak jsme se rozhodli, že děti zabalíme, vezmeme si s sebou jen to nejnutnější a půjdeme lesní cestou, dokud nenarazímena nějaké světlo. Po mnohakilometrovém pochodu se zničehonic les rozestoupil a na palouku se objevila osvětlená chaloupka. Ne, nebyla z perníku - byla to služebna pohraniční stráže. Stráž se o nás postarala a pak se vydala dozimy vyprošťovat naše auto (ještě jednou jim touto cestou děkuji). O půlnoci jsme se ocitli ve vytopeném hotelu plni síly z nenadálého vítězství. Mám rád pohádky.