Českomoravská psychologická společnost v Evropě

Bylo krásné, že do kontextu červencového kongresu evropské psychologie v Praze bylo možné jako diadém vložit i mimořádnou vzpomínku na výročí Českomoravské psychologické společnosti. Vždyť sice žijeme v současnosti a zrak upíráme do budoucnosti, sílu k tomu však čerpáme z kořenů minulosti. Tak tomu je nejen v životě osobním, ale i v životě takových sociálních seskupení, jako je třeba právě Psychologická společnost. Je dobře uchovávat kontinuitu, umět se poučit z chyb i nechat se inspirovat našimi předchůdci. Takto jsem prožíval symposium v rámci kongresu, věnované jednak představení naší Českomoravské psychologické společnosti světu (proto také byly všechny příspěvky přednášeny v angličtině), jednak vlastní reflexi živoucího organismu společenství. Myslím, že obojího bylo dosaženo. V zaplněné konferenční místnosti se sešli naši i zahraniční účastníci. Po přednesených příspěvcích následovala bohatá diskuse. Historie 80 let organizované psychologické činnosti nás řadí v tomto směru mezi kulturní země, peripetie této cesty dávají zahlédnout něco z pohnutých osudů výbojů ducha ve střední Evropě ve 20. století. Bylo možné reflektovat dvojí kořeny psychologie v této zemi: německé, popř. židovské na Německé univerzitě v Praze (v referátu Daniela Hellera zazněla jména světových osobností patřících zároveň Praze, jako jsou Wertheimer, Lindworski, Utitz a další), i psychologie české, jež se postupně pevně uchytila nejen na Univerzitě Karlově v Praze (Krejčí, Příhoda, Doležal, Váňa, Tardy aj.), ale též na univerzitách v Brně (příspěvek prof. Švancary připomněl dílo Rostoharovo, Konečného a dalších) a v Olomouci (příspěvek doc. Plhákové nás uvedl do zrodu a rozvoje psychologie na Palackého univerzitě v Olomouci). Prof. Křivohlavý s dr. Galvasem prokázali ve svém příspěvku sílu ducha vítězícího nad oslabeným tělem. Dr. Baštecká v zasvěceném zamyšlení nad proměnami klinické psychologie u nás v posledním čase ukázala, jak se z rozmanitých tradic a přístupů rodí nová paradigmata. Padla i jména osob, jež v kontextu doby nejsou asociovány s toliko pozitivním ohlasem. Nasvícení těchto osobností z různých stran ukazuje dobovou podmíněnost mnohého i různorodost možných pohledů. O někom bylo možné hovořit jako o člověku, který z určitého pohledu pomáhal psychologii přežít i zlé časy dvojí totality (za války a po r. 1948) a svou angažovaností vytvářel jistý prostor pro uplatnění těch, kteří by za jiných okolností neobstáli. Na druhé straně bylo možné snést konkrétní doklady křivd, které se takto udály konkrétním lidem. Učíme se tak stanout před historií v úctě a zároveň z ní vyvodit důsledky. Spíše jde o společné úsilí pravdu hledat a jí se přibližovat, ve smyslu toho, co mi jako studentovi hluboko za éry minulé jako úkol v podobě dedikace do své učebnice „Psychologie“ vepsal dříve již zesnulý prof. Metod Habáň z Olomouce: „Ať žijí hledači pravdy!“