Kdy želvy létají 60 / Co mě zaujalo /

Malý Kurd v utečeneckém táboře na turecko-irácké hranici křičí: „Ať můj táta otočí anténu doprava!“ „Můj táta, ať otočí trochu doleva!“ huláká na prostředníka jiný kluk. Řada mužů na kopci šíbuje anténami. Tragikomická scéna uvádí film plný bolesti, traumatu, slz, ale i soucitu, lásky a životní sí ly. To vše ve skupině kurdských dětí, často sirotků, vydělávajících si na živobytí sběrem nášlapných min. Silný obraz ze života dětí bez rukou, bez nohou, bez dětství a bez budoucnosti. Osou snímku je několik dětských příběhů. Třináctiletý kluk přezdívaný Satelit se stává nepsaným vůdcem místních dětí, organizuje party sbírající miny, kšeftuje s nimi, dopomůže místním ke koupi satelitu – a tudíž informací. Silný je příběh Agrin, děvčete, do něhož se Satelit zahledí. Agrin přišla do tábora z nedaleké vesnice, kde prožila kruté trauma. S bezrukým bratrem nemají rodiče a sami se starají o slepé batole. Agrin dítě z duše nesnáší, opakovaně bratra přemlouvá, aby je opustili, vždyť nejde o jejich sourozence, ba dokonce se možná jedná o potomka vrahů jejich rodičů. Agrin touží po lásce a pohlazení, místo toho se však od ní žádá péče, starostlivost a láska k cizímu dítěti. Máte představu, co může dívka v takové situaci udělat? Film představuje uvěřitelný obraz ze života válkou zbídačených lidí, snímek o situaci všemi utlačovaných Kurdů. Zajímavý však může být i na rovině vychovatelské. Čiší z něj totiž obdivuhodná sí la osobností dětí, jež jsou postaveny na roveň dospělým. Není od věci si uvědomit, že i ony jsou schopné a ochotné pracovat, dávat lásku, chovat se dospěle a zodpovědně. Děti ve filmu snášejí obdivuhodně mnoho a skutečnost, že musejí pracovat, je rozhodně netraumatizuje. Fyzicky je však pochopitelně traumatizují miny, které občas vybuchnou, a je-li míra psychických nároků silně překročena, konce bývají leckdy tragické. Sí la snímku spočívá též v tom, že vylíčené charaktery působí naprosto přirozeně. Hrdinové nejsou ani špatní, ani dobří, ale uvěřitelně reální. Vzhledem k drsným podmínkám, v nichž žijí, nepřekvapuje jejich tvrdost, ale spíše projevy lásky mezi dětmi: dojemná péče pubertálních hochů o nalezené batole, polibek mladšímu dítěti, starostlivost. Přirozenost je podtržena i hereckými výkony dětí, které jako by snad ani nehrály. Podobně ani Američané nejsou vylíčeni černobíle. Jsou jen jakousi mocnou silou v pozadí. V podtextu filmu stojí kurdské očekávání – kdy už je Američané konečně zachrání /obsadí? Poněkud navíc mi v jinak více než střízlivém a minimálně stylizovaném snímku přišla vícekrát potvrzená schopnost předvídání budoucnosti bezrukým chlapcem. Kombinace až dokumentární podoby s mystickým motivem posouvá film do žánrově těžko uchopitelné roviny. Navíc ani pozitivní předsudky hendikepovaným neprospívají. Jinak se však co do přístupu k hendikepovaným můžeme ze snímku inspirovat: v reáliích nekonečných diskusí o formě a způsobech integrace hendikepovaných dětí film fascinuje naprosto přirozeným přijímáním takových kamarádů: s pochopením a respektem, bez zbytečného litování. Naturalistický pohled pak vítaně odlehčují tragikomické scény: Satelit listuje skrze zakázané satelitní kanály, zatímco stařešinové vesnice odvracejí zrak. Konečně se objeví kanál BBC, kde George Bush hovoří o Iráku. „To je Bush, řídí celou planetu,“ vysvětluje Satelit starostovi. „A co říká? Přelož nám, co říká!“ Chvíle napětí, Satelit brejlí na televizi, až pronese: „Říká, že bude pršet! A už mě nezdržujte, jdu vydělávat peníze.“ Asi nepřekvapí, že ve vyprahlé krajině skutečně začalo pršet.