Jak Češi vnímají bohatství

Znáte Stroupežnického Naše furianty? Děj hry se odehrává na české vsi kolem roku 1870 a autor jako vnímavý pozorovatel věrně zaznamenal, jak Češi před sto lety žili. Ukazuje, že se netajili, ba někteří se pyšnili svým poctivě nabytým majetkem. I ten obyčejný žižkovský frajer ve světlých okamžicích, kdy si vydělal nějakou tu zlatku, se jí chlubil na celou hospodu. Češi, kteří se nestyděli za svůj majetek, i ti, kteří je nepovažovali za šmelináře a podvodníky, opravdu žili. Až v posledních dvou, třech generacích vymřeli. Proč? Padesát let je příliš dlouhá doba. Padesát let, v nichž bylo zapovězeno vyčnívat z řady, kdy si všichni byli oficiálně rovni a kdy slova jako kapitalista, burzián, statkář nebo rentiér měla příchuť kriminálu. Dvacet let se však už snažíme o návrat normálního světa. Toho světa, kde majetek už není ničím trestuhodným. Anebo si to o něm stále myslíme? Stále se nechceme hlásit k tomu, že patříme mezi bohaté? Tvrzení, že lidé ve střední Evropě mají silné sociální cítění, je i podle průzkumů veřejného mínění stále pravdivé. Kdykoli v agentuře STEM vydáme informaci o tom, kolik Čechů se domnívá, že „politické vedení podceňuje zabezpečení sociálních jistot obyvatelstva“, obáváme se, že naše zpráva způsobí strach a paniku. Podíl lidí, podle nichž vedení země zanedbává zabezpečení sociálních jistot, se totiž pohybuje kolem 70 %. Pokud by taková zpráva byla podána bez náležitého vysvětlení, určitě by se objevila na prvních stránkách novin. Ale pohled na dlouhodobou časovou řadu od roku 1993 dokazuje, že těch 70 % žádnou senzací není. Tak silný - a téměř bez ohledu na to, zda vládne pravicová nebo levicová vláda - je sociální cit české veřejnosti. Názor českých občanů na výši majetku jednotlivce ilustrují výstižněji dvě jiné otázky, rovněž pokládané v mnohaleté časové řadě. Dvě třetiny Čechů souhlasí s tím, aby „skutečně schopní lidé měli mnoho peněz, třeba i milióny“. Podíl souhlasících býval v první polovině 90. let hodně přes 70 %, v posledních několika letech se však postupně snižuje. Připočtemeli k tomu „inflační znehodnocení otázky“ (v milionech dnes běžně uvažujeme při pořízení domu či bytu), je vidět, že odpor vůči tomu, aby si i opravdu schopný člověk vydělal větší množství peněz, sílí. Ruku v ruce s tím jde i další tendence - přibývají hlasy, které souhlasí s tvrzením, že by se „rozdíly v příjmech měly zmenšit“. To požadují v současnosti téměř tři čtvrtiny dospělé české populace. Je pochopitelné, že uvnitř populace existují významné rozdíly. Obecně platí, že lidé s lepším majetkovým zajištěním, vyššími příjmy, kvalitnějším vzděláním a mladšího věku, a tudíž - aspoň papírově - lepšími předpoklady pro uplatnění ve společnosti a s větším „přístupem k bohatství“, jsou vůči majetku jednotlivce vstřícnější a logicky ani v tak velké míře nepožadují nivelizaci příjmů. Sumární čísla se však oklamat nedají a opakovaně se přesvědčujeme i o tom, jak velkou a pozitivní odezvu stále mají populistické hlasy pro „milionářskou daň“, pro zostření daňové progrese pro zámožnější občany, volání po dani z luxusního zboží. Kolik nenávisti téměř kdykoli vyvolají diskuse o příjmech špičkových sportovců, manažerů nebo, nedej bože, jejich chudých příbuzných, totiž poslanců nebo ministrů.