Potřebujeme stále nové proroky?

Prohlížíme-li nezaujatým okem celou širokou škálu možných lidských aktivit, zaujme nás, do jaké míry je fenomén „prorokování“ transkulturní. Ač je znám nejlépe ve své „zavedené“ podobě u semitských národů Středního východu, tj. starých Židů a Arabů, je těžko nevidět některé podobné rysy i u zcela vzdálených kultur a také u řady lidí v našem bezprostředním okolí. Naprosto nemá význam si osoby s prorockými rysy „patologizovat“, stejně jako jim nekriticky propadat — oboje pomáhá k pochopení celého fenoménu jen málo. Mimo vší pochybnost se sice jedná o riskantní a minoritní životní strategii, která se ale nedá odbýt výroky typu „Muhammad byl epileptik“ či vážně míněným rozlišováním proroků na „pravé“ a „falešné“. Vždy se jedná o jedince nějakým způsobem do společnosti nezařazené a ve většině případů po zařazení ani netoužící. Svým způsobem je u kořene profetických aktivit neschopnost žít na světě, jaký je, a touha jej nějakým radikálním způsobem reformovat a přetvořit (tedy cosi v podstatě dětinského, neboť dospělý dospívá právě v okamžiku, kdy shledá, že svět funguje v podstatě správně — je to ovšem právě tato „infantilita“, která pohání civilizační i kulturní pokrok kupředu). Dětskému schématu odpovídá i to, že většinou zvěstují vůli nějakého božstva či jiného „transcendentálního rodiče“, k němuž mají tak říkajíc přímý drát. Obsahem prorokování je vždy konec starých časů, skonání starého a počátek nového věku, v němž bude vše či alespoň většina věcí „zcela jinak“. Zároveň je typické, že proroci požadují po svých bližních nějaká zjevná znamení připojení se k novému proudu, někdy dosti bizarní, a odřeknutí se tradice či alespoň její části. K tomuto účelu se také vždy používá poetický jazyk (byť se často zároveň proti „básníkům“, tj. v podstatě konkurenci, bojuje), často nabubřelý a plný drastických obrazů, což je ostatně pro řeč „holých“ archetypů, které mluvčího uchvátily, typické (odtud třeba uhrančivost proroků intelektuálních, např. Nietzscheho). Zdá se, že nejhorší, co se může prorokovi stát, je být blahovolně trpěn. To vede většinou k jeho osobnímu rozpadu či alespoň sociální degradaci. Je-li mu přisouzen význam, ať už kamenováním či instalováním do vůdcovské pozice, jeho život se začíná naplňovat. Obecně jsou převratné doby pro proroky mnohem příznivější než klidné a sami je ostatně pomáhají spoluvytvářet. Pro srovnání je zajímavý případ proroka ze zcela jiného kulturního okruhu. Byl to Tenskwatawa, bratr známého náčelníka indiánského kmene Šauní, Tekumseha. Jeho profetická činnost trvala několik let a vrcholila během první dekády 19. století. Požadoval po svém kmeni i po těch okolních zanechání konzumace alkoholu, válek a fyzického násilí vůbec, ale také usmrcení všech psů, odhození magických „medicínských“ váčků, nepřetržité udržování ohně v obydlích a zákaz jeho rozdělávání jinak než třením dvou dřev. Jeho emisaři roznášeli na všechny strany jeho učení, které působilo obecné rozrušení a strach, byť většina jeho krajanů požadované zásady dodržovala. Když vzrušení opadlo, vegetoval vizionář ještě řadu let s cejchem lháře a podvodníka v rámci kmene dál (událost je barvitě líčena ve vzpomínkách Johna Tannera, které vyšly v roce 1956 pod názvem V indiánském zajetí i česky). Stojí za to připomenout i skutečnost, že určité profetické rysy nesla a nese i celá řada intelektuálů z českého disidentu minulého režimu či alespoň z jeho pokraje. Už z tohoto důvodu vyvolávají jejich knihy a články i na zdánlivě zcela specializovaná témata často záchvaty nadšení či odporu typické spíše pro činnost proroků v širokém slova smyslu (uzavření jakéhokoli typu působí vždy velký rozkvět profécie — vzpomeňme jen na babylónské zajetí Židů). Úspěch proroků je v neposlední řadě dán i jejich hojným publikem — v duších celé řady z nás se skrývá více či méně vědomá touha po nových začátcích, radikální revizi světa, pokání i pocit, že takto to už se světem dál nejde, touha ne zcela nepodobná afektu hněvivých dětí, že dnes je neděle a v hračkářství se neprodává.