Účinná lítost

PODOTEKY STANISLAVA KOMÁRKA Lítost nad vlastními činy a touha po jejich zpětné nápravě jakýmsi způsobem patří k typickým počinům ne zcela integrované a „dospělé“ mysli (ne náhodou je emancipace od matky činem chápaným jako „provinění“ podobně jako třeba ochutnání ze stromu poznání dobrého i zlého). Jung ve své Odpovědi na Joba darmo nezdůrazňuje, že stvořitelské božstvo bylo sice z principu všemohoucí a vševědoucí, ale ne zcela vědomé - z toho plyne třeba Jahveho pozdní lítost nad tím, že stvořil lidi, a pokus je znovu zahladit. Děti svými projevy lítosti společensky kompenzují nejednu neuváženost, jejíž důsledky nemohly dohlédnout, a poté musejí tímto způsobem sociální dopady svých činů „zažehlovat“ (i celá řada dospělých se tak ovšem chová a nejen v naší kultuře - Pohádky tisíce a jedné noci jsou toho hezkou ilustrací stejně jako reálná kazuistika jednoho z osmanských pašů na palestinském pobřeží, který svého židovského finančního poradce postupně v návalech zlosti zbavil jednoho oka, ucha i ruky a poté jej vždy zahrnoval lítostí a přízní - nebohý Žid vše trpělivě snášel, snad také s ohledem na lukrativnost zastávaného místa). Způsoby chování, které vyjadřují „lítost“ a kompenzují hněv ostatních členů skupiny, má celá řada vyšších zvířat. Zda při tom ale cítí i „provinění“, je v posledku těžko říci. Zcela mimo vší pochybnost tomu tak je u psů, ale lze se nadít, že spíše jako důsledek adaptace „k obrazu lidskému“ nežli nějak nezávisle. Většina významných náboženství zdůrazňovala „milosrdnost“ či „slitovnost“ božstva, v křesťanství i jeho oběť za hříchy světa - totéž v malém je viděno i u zasloužilých lidí, ať už v křesťanském „svatých obcování“, či v koncepci bódhisattvů, kteří ze soucitu rezignují na vlastní vyvanutí a jdou k tomu dopomáhat jiným. Soudný člověk zajisté nepopře, bude-li nepředpojatým zrakem sledovat svět, že viny jsou nějakým způsobem převoditelné a redistribuovatelné, byť „ovoce skutků“ skutečně postupně dozrává a existuje cosi jako „zákon zachování viny“ v karmickém slova smyslu. Že by však ke kompenzacím mělo dojít kdesi v zásvětí, tomu téměř nic nenasvědčuje - dějiny se naopak hemží příklady křiklavých šikovných přesunů provinění na jiné, lidi i zvířata. „Hříchem“ je primárně nutnost rozhodovat se v polárně konstituovaném světě, kde původní jednota byla rozštěpena (ne nadarmo jsou symbolem ďáblovým právě „rozštěpené“ předměty - rohy, kopyta, vidle, pentagram dvěma rohy nahoru atd.). Rozhodnutím se pro jednu alternativu zároveň blokujeme tu druhou, k ní polární, a tudíž je „chyba“ (to, co chybí) a provinění nutnou a „systému imanentní“ závadou naší pozemské existence. K dospělosti patří i nahlédnutí, že za své počiny neseme nedílnou odpovědnost, že jaksi bytostně patří k našemu osudovému rozvrhu a výmluvy typu „to jsem přece nechtěl!, ono to samo!, nevěděl jsem…“ jsou v zásadě dětinské (ne nadarmo neodlišovala archaická justice neúmyslný čin od úmyslného, důležitý byl důsledek, ne pohnutka). Jakkoli je katolická instituce svaté zpovědi jistě významným psychohygienickým činitelem a může nás vést k umění odpouštět sobě samým (kupodivu vůči vlastním počinům jsme nejtvrdšími i nejshovívavějšími soudci zároveň), celková infantilizace masy věřících touto praktikou je věc více než problematická (obdobné praktiky s nutností se kát a „uznávat své chyby“ a identicky podporovaným pocitem provinění pěstovala i zcela ateistická komunistická moc). Představa dědičného hříchu se existenčnímu provinění, které na nás lpí a které musíme nést, už blíží více. Vědomí našeho „bytí na dluh“ či „z milosti“ by nemělo vést k větší manipulovatelnosti těmi, kdo smějí viny z moci svého úřadu „odpouštět“, ale k větší odpovědnosti a zdrženlivosti v náhlých hnutích mysli. Matka Země se svou obrovskou pufrační a pohlcovací schopností nám jednou odpustí všem.