Fuj, vyplivni tu hlínu aneb Geofagie

Pojídat lze kdeco. Člověk paleolitický, jehož geny nosíme, neměl tušení o lahůdkách, které jednou připraví proslulý kuchař Jean Anthelme Brillat-Savarin. Živil se – alespoň tak to naznačují archeologické nálezy – převážně listím, bobulemi a žouželí, tedy tím, co posbíral na zemi. Sem tam něco ulovil, nepohrdl ale ani mršinami, zvířata pojídal zřejmě i s kostmi, protože netrpěl osteoporózou. Neolit přinesl dostatek jídla pro mnohem více lidí, na druhé straně lepek v obilninách zase jejich počet zredukoval, protože ti citlivější lepkovou intoleranci nepřežili. V letech 1771–1772, za panování Marie Terezie, vypukl po kritické neúrodě hladomor v Čechách. Zemřela desetina obyvatel Čech (asi 250 000 lidí). V jihočeských kronikách je zaznamenáno, že poddaní tehdy ohryzali kůru dubů na hrázích rybníků. Bible popisuje hladomor ve druhé Knize královské (6;25), podle níž „čtvrtka dížky holubího trusu stála pět šekelů“. Za opačný extrém, rozhodně nezrozený z hladomoru, můžeme dnes považovat snobskou hostinu pozůstávající z opečených brouků; nicméně někteří biologové prohlašují, že to je jedna z hlavních potravin budoucnosti. Ale není to vždy jen hlad, který nutí lidi pojídat věci považované za nepoživatelné. Někdy to může být nedostatek nějaké látky v těle, který lidé takto řeší. Bylo to za války, a přesto ta zpráva přebila hlášení z fronty: Pepíček vyhryzal v omítce za postýlkou velkou díru. Pepíčkovi hrozil výprask, ale zachránil ho pan doktor, který vysvětlil rozčílenému tatínkovi. že se jedná o instinktivní (to bylo pro Pepíčkova tatínka vznešené slovo na úrovni kouzelnického jazyka) doplňování chybějícího vápníku a že Pepíček dostane Vitacalcin a rybí tuk a přestane pojídat zeď. Ten rybí tuk, jak jsme všichni věděli, byl snad horší než výprask. Tak jsem se poprvé setkal s fenoménem zvaným pica (čti pika, dříve překládaným do češtiny krásným názvem „zálusk“). Nejčastěji pojídanými „pochutinami“ jsou neupravované součásti zemské kůry, hlína a kaolin. Tato libůstka dostala i vlastní specifi cký název: geofagie. Je nutno dodat, že v těchto chutích si s námi notují také další živočichové, takže nejčastější hypotézou je, že organismus touto cestou buď získává látky, kterých se mu v normální stravě nedostává, nebo že pojídáním zeminy provádí živočich detoxikaci některých složek obsažených ve standardní potravě. Teprve na posledním místě se ocitá úvaha, že tímto způsobem je zaháněn hlad. První hypotéze by odpovídalo rituální pojídání hliněných koláčků příslušníky přírodních společenství nezasažených civilizací, nejčastěji po určitém ročním období, kdy lze předpokládat vyrovnávání nedostatečného příjmu některé z nezbytných součástí výživy (nejčastěji železa). Také podobné chutě těhotných žen mluví ve prospěch této myšlenky. Nakonec i pacienti v dialyzační léčbě projevují nejčastěji podivné chutě v případech, kdy jim nějaký prvek chybí. Pacienti, které jsem za svého působení v dialyzačním programu poznal, měli chutě nejen na zeminu, ale také na křídu, nejčastěji ovšem na kousky ledu (pagofagie), které jim zaháněly žízeň; zajímavé na tom bylo, že ledu nejvíce holdovali nemocní s nedostatkem železa. Na internetových stránkách pacientů nazvaných, „I hate dialysis“, lze najít pestrý seznam zvrácených chutí. Až mezi nimi objevíte „Georgia dirt“ pak vězte, že to není špína z Gruzie, ale kaolin. Detoxikační – „sebeočistná“ – hypotéza geofagie má svou podporu ve srovnávacích studiích člověka s ostatními živočichy; hlína a další substance působí snad obdobně jako živočišné uhlí a zachycují na svůj povrch látky, které by mohly organismus poškodit. Současně je však značné riziko příjmu těžkých kovů (olovo, rtuť), jak ukazují vzorky pojídané půdy. Nedávno se objevil na internetu titulek: Těhotná Britka denně konzumuje leštidlo na nábytek. V jejím případě to přestavuje skutečně velmi vážnou hrozbu pro její sedmiměsíční plod. Její choutky se tak řadí mezi stovky dalších otázek, na které věda zatím nenašla odpověď.