Jak začít? Vyzpovídat stařečky

Archivy na vás počkají. Nejdřív ze všeho získejte informace od těch, kdo ještě žijí! Radí odborníci. Nejde pouze o záchranu rodných, oddacích a úmrtních listů. Staří lidé si pamatují i věci, které v oficiálních dokumentech nenajdete, přitom jsou ale nezbytné pro pochopení dobových poměrů. Už o dvě generace nazpátek narazíte na vzrušující příběhy, které barvitě ilustrují suché údaje z dějepisných učebnic. „Moji pratetu jsem celý život znal jako aktivní členku českobratrské církve,“ vypráví amatérský genealog Pavel Neumann, původem z pohraničí. „Teprve když v dvaadevadesáti letech zemřela, našel jsem v pozůstalosti doklady o tom, že po válce byla komunistkou a ještě dřív členkou Hitlerjugend. Rád bych věděl, jak to s ní vlastně bylo, ale už se nemám koho zeptat.“ Nikdy předtím, než se začal zabývat rodokmenem, si Pavel Neumann neuvědomil, jak tvrdý byl život obyčejných lidí před pouhými sto lety. „Všechna ta úmrtí na ,psotníček, a nemanželští ,pancharti‘“ kroutí hlavou. „U jednoho jména jsem třeba narazil na pět různých dat narození, pak se ale ukázalo, že nejde o jednoho člověka. Rodiče zkrátka každého nově narozeného syna pojmenovali Josef; když umřel, dostal stejné jméno další a zas další... teprve pátý Josífek se konečně dožil dospělosti. Rodné listy nechávali rodiče dětem vystavit, až když povyrostly a potřebovaly je kvůli přijetí do školy. Za úřední úkon se totiž platilo, a proč zbytečně vyhazovat peníze?“ Rodopisné bádání často širší rodinu spojí, oživí vzájemné vztahy a napůl vyhaslý pocit sounáležitosti. „Kvůli podkladům jsem musel objíždět příbuzné, které jsem neviděl od dětství,“ dosvědčuje Neumann. „Dokončení rodokmenu je zatím v nedohlednu, ale vytvořil jsem webovou stránku, a co zjistím, tam hned vkládám, aby to mohli vidět všichni. A s rodinou se od té doby scházíme dvakrát ročně.“ Nad zažloutlými fotografiemi, které je třeba popsat, se potkává několik generací. Pátrání po dávno mrtvých příbuzných tak - jako pozitivní vedlejší účinek - spojuje ty živé.