Nehvízdat, nezírat, nemlaskat, nedýchat…

Když jsem studoval ve Spojených státech, zdál se mi univerzitní kampus tím nejbezpečnějším místem na světě. Až absurdně bezpečným, což souviselo s americkou posedlostí bezpečím v kombinaci s puritánskou tradicí, kterou sice v hollywoodských filmech neuvidíte, ale která formuje americkou povahu dosud. Na každém patře kolejí byl tzv. rezidenční asistent, pravidelně procházely patroly univerzitní policie, nesměli jste tu mít alkohol, nůž ani sirky (samozřejmě že všechno to jsme měli) a po setmění si děvčata na procházku touto oázou bezpečí mohla zavolat bezplatný doprovod, aby se jim něco nestalo. Návštěva opačného pohlaví přes noc byla zakázaná a pokoje se nedaly zamknout, aby tam náhodou někdo neprováděl nějaké nepřístojnosti. I Američané jsou ale jenom lidé, a tak nepřístojnosti samozřejmě prováděli. Takže si mého tureckého spolubydlícího jednoho dne odvedla policie, protože dívka, která ten zákaz porušila, si druhý den vzpomněla, že tu pusu (ano, šlo opravdu jen o pusu…) vlastně nechtěla. Přesto se na amerických univerzitách neustále řeší problém epidemie znásilnění. Jedna z pěti žen na amerických univerzitách prý byla znásilněna! To by znamenalo nějakých půl milionu studentek ročně. Poslat v takovém případě dceru na vysokou školu by byl skoro zločin… Jenže statistika je věc ošidná, když do kolonky „znásilnění“ spadnete třeba i tím, že na otázku „Měla jste někdy sex pod vlivem alkoholu?“ odpovíte ANO. Nebo: „Měla jste někdy sex s někým, s kým jste vlastně nechtěla?“ (Bez ohledu, zda jste to dotyčnému sdělila, nebo ne.) A to jsme jen u tradiční verze znásilnění. Může totiž dojít taky k psychologickému znásilnění a k dalším formám sexuálního obtěžování (ten slavný „sexual harassment“). Univerzity proto vytvářejí pro studenty pravidla chování, kde se dočtete třeba: „Psychologické znásilnění znamená verbální obtěžování, hvízdání, imitaci zvuku polibku, hluboké dýchání, nevhodné komentáře a upřené zírání.“ Zkrátka, chcete-li se seznámit s dívkou, tak raději moc nedýchejte a pro jistotu se na ni ani moc nekoukejte. Koukejte… třeba do země, to každá žena ocení. Myslíte si, že Amerika se nás netýká? Před několika lety přišly naše genderové pracovnice a pracovníci s výzkumem, podle kterého zažily tři čtvrtiny studentek sexuální obtěžování ze strany vyučujících. Jelikož sám na vysoké škole učím, řekl jsem si, že se asi kolem sebe dostatečně pozorně nekoukám, když mi něco podobného uniklo. A nebo že by ty tři vztahy kolegů vyučujících s jejich studentkami (všechny skončily manželstvím) byly nějakou skrytou formou mužské mocenské dominance? Teprve když zjistíte, že pod sexuálním obtěžováním se myslí i pohledy, úsměvy, vtipy, „narušování osobního prostoru“, komentáře o vzhledu, sexuální pohyby a gesta či „vydávání obscénních či urážlivých zvuků“, dojde vám, že to je asi jako s tím půl milionem znásilněných amerických studentek. Ostatně, i sami autoři výzkumu přiznali, že když se ptali přímo „zažila jste sexuální obtěžování?“, odpověděla kladně jen tři procenta studujících. V debatě je vždy výhodou, když můžete vystupovat z pozice morální převahy, kterou vám dává boj za vznešené cíle. A co je vznešenější než boj proti znásilnění – jednomu z nejohavnějších zločinů, jaký si dovedeme představit. Obávám se ale, že takhle vedený boj sice statisticky vytvoří hodně násilníků, ale žádné oběti znásilnění nepomůže. Jestli nejde spíše o to, vytvořit problém, aby jej pak mohl někdo řešit. Kolik se jen v Americe živí na univerzitách a úřadech lidí, kteří mají na starosti sexual harassment. Školí, dohlížejí, vyšetřují. V hypersenzitivním akademickém prostředí vám mohou zničit kariéru. A především, zničí ono jemňoučké předivo vztahů mezi muži a ženami, kde to vždycky trochu jiskří, a vždycky je to trochu přetahovaná. Vtěsnat tohle předivo do nějaké politicky korektní formy by znamenalo přijít opravdu o hodně.