Vyslechla jsem jednou při předávání služby v jednom nejmenovaném psychoterapeutickém zařízení, jak si kolegyně psychoterapeutky povídají o tom, že je klienty třeba léčit realitou. Nemohla jsem se nezeptat, čí realitu že to mají na mysli. Ale nebylo to pochopeno. Jak čí realitu?
Realita je přece jediná správná, reálná, ta, která je zjevná a kterou psychoterapeuti tak dobře znají, na rozdíl od klientů, kterým to pořád nedochází. Přišlo mi to trochu smutné. Nechtěla bych chodit do terapie k někomu, kdo bude moji realitu považovat za podřadnou.
Terapeut, který má postavenu svoji práci na předpokladu jedné objektivní a neotřesitelné skutečnosti, je odkázán k tomu, aby věděl na všechno odpověď, protože kdo jiný by měl tu skutečnost znát než odborník na duši? Musí se tvářit, že má nějaký univerzální recept na každou zkušenost, nějakou univerzální teorii. Do takové teorie by mělo být možné napasovat každou lidskou bytost. Bez respektu k originalitě jejího osobního prožívání a ke kontextu její osobní zkušenosti. Z univerzálních teorií jsou odvozeny univerzální terapeutické metody. Když u nějakého konkrétního člověka nefungují, máme obviňovat dotyčného z odporu, nedostatečné spolupráce, neochoty se měnit nebo dokonce ze zneužívání terapie. Potřebujeme obhájit svoji erudovanost a tato potřeba vede k degradaci všeho, co do naší teorie nepasuje a ve svém důsledku k nálepkování a degradaci lidí.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.