Na depresi není nic vznešeného

Nějak jsem od té deprese čekal víc, říká Tobi Katze. Narodil se v roce 1981 v německé Bochumi a působí na první pohled jako naprostý pohodář. Věnuje se slam poe try, na svém facebookovém profilu sdílí veselé fotky a to, že se již dlouho potýká s depresí, by vás rozhodně nenapadlo. Přitom mu byla diagnostikována před šesti lety. O svém životě s touto nemocí začal psát blog a posléze vydal knihu Zítra je bohužel taky den.

Jaké představy jste měl o depresi, než jste se s touto nemocí osobně seznámil?

Myslel jsem si, že deprese je „bolestínství“. Když je člověk smutný. Melancholický. Když moc přemýšlí. To, co o sobě tvrdí teenageři, když chtějí vypadat obzvlášť hlubokomyslně. V podstatě jsem si myslel, že deprese není nemoc, že to prostě znamená, že je člověk „jen trochu smutný“. Nemohl jsem se mýlit víc.

O depresi si někdy myslíme, že to je vznešená choroba. Že člověk s depresí leží v bílé posteli, pláče do hedvábných kapesníků, ale ve skutečnosti to tak není, že? Čím je deprese pro vás?

Deprese pro mě znamená ležet v posteli, kterou už jste si čtyři měsíce nepřevlékli, se zbytky jídla pod peřinou, s láhvemi od piva rozházenými po bytě. Stydět se tak, že nejste s to nikomu povědět, jak málo vás dělí od toho, abyste si vzala život. Cítit se nesmírně provinile, protože se člověk nedokáže postarat o vlastní byt, natož o vlastní život. Na depresi není nic vznešeného. Deprese je beznaděj.

Říká se, že mnozí lidé trpí depresemi, aniž by tušili, co se s nimi děje. Jak tomu bylo u vás? Jak jste poznal, co se s vámi děje?

Jednoho rána jsem si uvědomil, že můj život už nedává žádný smysl. Že už nějakou dobu nic necítím. Že dokážu být mezi lidmi, jen když se napiju. Připadalo mi, že moje duše je špinavá, jako by se už dva týdny nesprchovala. Unavená a ušmudlaná. Stávalo se mi, že jsem se bezdůvodně rozbrečel. Tehdy mi došlo, že něco není v pořádku. Takový život být nemá.

Kniha Tobiho Katze s názvem Zítra je bohužel taky den vychází v nakladatelství Portál.

Někdo až po letech pozná, že to, co ho potkalo nebo potkává, je deprese. Dlouho trvá, než nakonec pochopí, co se s ním dělo. Myslíte, že by mohli pomoci blízcí lidé? Všímali si vaši kamarádi a blízcí, že se s vámi něco děje?

Moje rodina a přátelé si všimli, že něco není v pořádku - ale nevěděli, co přesně. Nebyl na mě spoleh, nezvládal jsem koupit rodičům dárek k narozeninám, dokonce jsem nedokázal ani přijít na oslavu, třebaže bydlíme kousek od sebe. Jestli můžou příbuzní a přátelé pomoct bez diagnózy - to nevím. Dobré rady, které fungují v jiných životních situacích, jsou spíše destruktivní. „Tak přece vstaň.“, „Běž si zasportovat.“, „Jen se tak nedělej.“ - to všechno mi akorát připomínalo, že nic z toho nedokážu, a tak jsem si připadal ještě bezcennější, ještě slabší a jako ještě méně hodnotný člověk. Největší pomocí by bylo, kdyby mi odpustili. Ale jak, když netušili, co se se mnou děje?

O depresi píšete blog a napsal jste o ní i knihu. Co vás přimělo se k depresi přiznat, jít s kůží na trh?

Jedna moje kamarádka spáchala sebevraždu. Kvůli depresi. Musel jsem se nějak naučit s tím smutkem zacházet, proměnit ho v něco pozitivnějšího. Říkal jsem si: Kdyby o tom bývala mohla otevřeněji mluvit, třeba by to nezašlo tak daleko.

Kdyby se nemusela permanentně stydět za svou nemoc, třeba by to nezašlo tak daleko. Jenomže ji už jsem zachránit nemohl. Na to je už pozdě. Mohl jsem však využít svou roli umělce, svou veřejnou aktivitu, abych pověděl jiným lidem: Mluvit o tom je v pořádku. Není se zač stydět.

Píšete, že když deprese přijde, cítíte se jako jediný iPhone ve světě Androidů, prostě úplně mimo. Co dalšího vás na depresi štve?

To, že už člověk není součástí světa. Že ho vnímáte, jako by to byl film v televizi. Vlastní život vidíte jakoby skrz sklo. Nic se vás už nedotýká. Existujete jako tělo, jako maso, ale ne jako člověk. Strašně to nenávidím.

A co vám proti depresi pomáhá?

Psychoterapie a čas. Možná ještě k tomu léky. Přijetí. A hodně, hodně lásky.

O lidech s depresí si okolí někdy myslí, že jsou líní, neschopní, že kdyby se jen trochu snažili, bylo by to lepší. Také někdy dostáváte podobné „rady“? Co na ně říkáte?

Ano, tyhle „rady“ jsou zcela normální. A nepomáhají. Já pak vždycky odpovídám: Vozíčkář taky nemůže vstát a chodit jenom proto, že to ostatní lidé dovedou. S depresí je tomu zrovna tak. Lidé tu nemoc nevidí, možná ji neznají. Ale je tady. Když je někdo na vozíku, lidé vědí: Ten je ochrnutý. Nikdo mu neříká: „Vstávej přece, stačí jenom chtít.“ Stejně tak je třeba zacházet s depresí. My ji nevidíme - ale ona je tu.

U nás v České republice lidé s duševními poruchami stále trpí stigmatem. Je „ostuda“ být „blázen“. Jak je to v Německu?

V Německu se to pomalu mění. Je to ovšem dlouhá cesta. Ale i tady to ještě bývá „hanba“. Naštěstí se mnoho lidí s depresí rozhodlo říci: „Ne, není žádná hanba mít rakovinu, proč by měla být hanba mít depresi?“ Přesto i tady stále bojujeme s předsudky. A právě proto jsem napsal svou knihu.

Sympatický Tobi Katze si vytrpěl své.

Kniha Zítra je bohužel taky den není vaše jediná. O čem dalším píšete?

O všem, co mi vadí, o všem, co se mě dotýká. Moje poslední kniha pojednává o „dospívání“ mé generace. Jaký má člověk údajně být, když se ocitne v určitém věku, co má a co nemá dělat. Společenské tlaky jsou podle mě velmi zajímavé téma.

Kromě psaní se věnujete i slam poetry. Co se vám na tomhle žánru líbí?

Že je tak živý. Stojíte na pódiu a předčítáte lidem svoje texty, je to velice bezprostřední a přímé. Narušuje to představu, že literatura je něco elitářského, něco tichého a zaprášeného, starého. Literatura je živá a divoká. Když jí to dovolíme. To se mi na tom líbí.

Co byste vzkázal lidem, kteří se potýkají s depresí?

Že cesta zpátky existuje. Cesta ke zdraví. Buďte trpěliví. I drobné krůčky vedou k cíli. Nejdůležitější je nevzdávat se. Úplně nerezignovat. Protože nejste sami. Depresí trpí mnohem víc lidí, než si myslíte. Když jsem veřejně přiznal, že mám deprese, překvapilo mě, kolik mi napsalo kamarádů a známých a říkali: Já taky! Takže: Je nás mnohem víc, než si myslíme. A všichni bojujeme, každý den. A všichni se z toho jednoho dne nějak dostaneme. Docela určitě!

ukázka z knihy Zítra je bohužel taky den:
Když jsem veřejně přiznal, že mám deprese, překvapilo mě, kolik mi napsalo kamarádů a známých a říkali: já taky! Takže: je nás mnohem víc, než si myslíme. A všichni bojujeme, každý den. Bolí mě loket, leží na talíři s ocelovými drobky chleba. Nemám tušení, jak jsou staré. Každopádně víc než týden. Čas tak rychle utíká, když se člověk baví… Pokaždé, když usínám, umíním si, že už talíř musím ale vážně uklidit. Dřív to bylo úplně samozřejmé a nezáleželo na tom, jestli vedle mě někdo spal, nebo ne - dneska už z toho nic nebude. Šest piv je minimum, aby se dalo pomyslet na spánek, jenže tahle hladina bohužel nestačí na to, abych měl aspoň kocovinu. Takže tohle taky není výmluva, která by mi umožnila nevstat. „Kdybych tak včera v noci víc chlastal“ - to není výrok, který by podepsalo hodně lidí. Jenže člověk výmluvy potřebuje - stejně nutně jako potravu a přehrávač DVD. Bez výmluv, které můžete věřit sám sobě, je nutnost zůstat ležet, nemožnost vstát ďábelským kruhem. To už jsem ostatně říkal. Moje myšlenky krouží už léta téměř neustále kolem téže osy tvořené vinou a příčinou. Cítím se mizerně, protože nedokážu vstát, a já nedokážu vstát, protože se kvůli tomu cítím mizerně. Jenže vysvětlujte to lidem. Ještě víc neporozumění! Možná bych si o tom měl s někým promluvit. Třeba se svým terapeutem. Jenomže to bych k němu musel jít. Což by znamenalo vstát. Proveditelná řešení vypadají jinak. Opravdu by mě zajímalo, jak to lidé dělají. Už jenom ta představa, že bych ráno jednoduše vstal bez boje se sebou samým… Nejspíš je k tomu zapotřebí jeden z těch slavných cílů, ale můj cíl pro dnešní den mi ještě není jasný. Je třeba udělat tolik věcí, ale žádná z nich mě nepohání. Můžu zašilhat do obýváku a to, co tam vidím, nevypadá zrovna moc slibně. A skrz obývák do chodby - kde je jen velká unavená tma. Byla by světlejší, respektive by mohlo být v chodbě i ve mně samotném světleji, kdybych dokázal vyměnit žárovku. To by taky mohl být cíl, pomyslím si. Nemusejí to přece být vždycky jenom ty velké věci. Vlastně by mě potěšilo už to, kdybych tu dneska v posteli neumřel hlady. A lampa by byla takový highlight. Ach jo.

MARIE TĚTHALOVÁ