Plním si sny tak divoké, že mě v mládí ani nenapadly

Příběh spisovatelky Věry Noskové je známý mimo jiné i z jednoho dílu televizního seriálu 13. komnata. Manželství rodičů skončilo krachem, zlobu na bývalého manžela obrátila matka proti ní. Bránila jí ve styku s otcem (včetně zabavování dopisů), ošidila ji o lásku a podporu táty i jeho rodiny. Následoval útěk z domova.

Je to docela silný příběh, ale není to už únavné ho stále opakovat?

Ano… Protože moje matka už pro mě pár desetiletí žádným problémem není. Ale v románu je to jako ve filmu, je tam zastaven a zakonzervován čas. Příběh má na čtenáře nějaký účinek, takže v tom vlastně lítá se mnou, ale jako patnáctiletou, sedmnáctiletou, zatímco já dnes žiju už dávno něčím jiným. Teď třeba cestováním, psaním, přemýšlením, jaké jsou před námi lidmi rizika a šance. Moje hysterická matka je individuální zážitek. Ale z reakcí čtenářů jsem pochopila, že to není nijak vzácné osobnostní zmrzačení. Psali, že měli matku úplně stejnou.

Žila jste chvíli na hraně bezdomovectví. Jaké to bylo být bezdomovec v komunistické Praze, kde přece musel každý někam patřit, mít ono pověstné razítko v občance. Režim se tvářil, že takové jevy v reálném socialismu neexistují.

Nakonec jsem vždycky nějaký nocleh sehnala, na ulici jsem neskončila. Rozčilující bylo to střídání podnájmů v Praze, a to v docela rychlém sledu. Byly to podnájmy načerno, spalo nás v jednom bytě třeba šest, já v křesle nastaveném židlí a kolem nás lítalo a páchlo asi dvanáct koček. Neměli jsme žádná práva, my, mladí lidé z venkova, které Praha lákala jako lampa noční můrky. No, a s tím razítkem v občance se to vždy nějak zařídilo, stačilo si po skončení nějakého pracovního poměru nejít pro výstupní razítko, a chvíli to ještě vypadalo, jako že zaměstnaní jsme. Každý režim se dá nějak ošidit a obelstít. Do práce jsme ovšem nechodili kvůli razítku, ale aby bylo na jídlo a nějaké to ubytování. Podpory v nezaměstnanosti nebo různé sociální dávky pro lidi v nouzi neexistovaly.

Jak se vám daří tu dobu vysvětlit těm, kdo ji nezažili…?

Třeba trilogie knih „Bereme co je“, „Obsazeno“ a „Víme svý“, jejichž hrdinka prožívá své vzlety i pády na pozadí té drsné doby, bývá leckde doporučenou četbou na středních školách. Ale mladé čtenáře víc zajímá, jak se hrdinka Pavla vyrovnávala se svým rodinným prostředím, s hysterií matky, se slídilstvím a odsudkem maloměsta, s trapnými až devastujícími láskami. Ta doba je pro ně tak nepředstavitelná, že je to ani nebere. Ostatně nám zase v mládí lezlo krkem to věčné vyprávění pamětníků o válce. Nechce se mi před mladými naříkat, jací jsme byli chudáci, vždyť jsme přece milovali, četli jsme, chodili do filmových klubů, kamarádili se, vysedávali u piva i běhali na rockové koncerty. Dnešní mladí nás ale spíš litují proto, že jsme museli žít bez mobilů a internetu! A nemohli jsme jezdit po světě.

Byla jste spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos. Co vás k tomu tehdy vedlo? Obavy ze vzestupu iracionality ve společnosti?

To také. A potřeba vzepřít se tomu trapnému obelhávání lidí ve prospěch různých šejdířů či pomatenců. Esoterika je oblast, kde se setkává prohnanost jedněch s pošetilostí druhých. Mohlo by se říci, nechte je, je to jejich svět, svět predátorů a ovcí. Ale koneckonců úřad pro ochranu spotřebitele dělá podobnou práci, a je to legitimní. Zkoumá nezávadnost a kvalitu výrobků a služeb, varuje před těmi špatnými až podvodnými, dokonce může dávat pokuty. My místo pokut rozdáváme těm výtečníkům posměšnou cenu Bludný balvan.

V jednom rozhovoru jsem si přečetl, že jezdíte pozorovat dění na esoterických festivalech. Co vám na nich přijde nejzajímavější? Nebo možná nejvíc fascinující…

Už mě ty esoterické prodejní akce omrzely, je to pořád stejné. Fotografování aury, prodej mandal, živá a mrtvá voda, energetické kamínky, nabíjení bioenergií, různí zoufalci – nebo spíš hystrioni – se tam prsí, že jsou čarodějové, další čtou z čar na dlani, kejklají pendlem… Člověk se i zasměje. Jednou jsem si vyfotila dámu se zavřenýma očima, kterou jiná žena za tři stovky dlaněmi takzvaně nabíjela. Blesklo to, ta spící panna se probrala a nabíječka vykřikla, že jsem jim tím bleskem sebrala všechnu energii. A měly po ptákách. Nebo tam ležely na pultě nějaké propagační papírky, tak jsem si jeden vzala, ale běželi pak za mnou, že je to energetická nabíjecí kartička a že jim mám za ni dát osmdesát korun. No, není to švanda?

Dvě knihy („Chraňme muže“ a „Příběhy mužů“) jste věnovala tématu mužů a vlastně obraně jakéhosi archetypálního mužství. Proč? 

Některé ženy se cítí být nedoceněné, jiné protestují proti tomu, že je na ženách oceňována jistá úhlednost, krása, laskavost, na kterou – třeba i vlastní vinou – nedosáhnou. Na to, co se děje mužům, se celkem kašle. Dožívají se nižšího věku, pijí vodu kontaminovanou estrogeny, které my, ženy, vylučujeme do přírody, zvláště po rozvodu jsou bývalkou oškubáni na kost, odporně a lživě matkami osočováni ze sexuálního zneužívání dětí, je jim bráněno, aby se s nimi vídali… Do toho ten přiblblý harasment a fňukání nebo oštěkávání od militantních feministek. Kniha „Chraňme muže“ je do značné míry literaturou faktu, ale je proložena vzorovými příběhy mužů v naší kultuře.

Nepozval si vás nikdy žádný feministický spolek na debatu? Mohlo by to být docela zajímavé…

Nepozvaly mě jako odpůrkyni, ony se přímému střetu vyhýbají. Jednou mě ale omylem pozvaly na svou akci slovenské feministky. Myslely asi, že když jsem žena-spisovatelka, tak jsem jejich člověk. Poté, co jsem jim ukázala knihu „Chraňme muže“, se mnou už ty ženské nepromluvily, ani se se mnou pak slušně nerozloučily. Uspořádaly tam ordinérní výstavu, akty žen s komentářem, že se žena musí svléknout, aby se dostala do galerie. Byl to bizarní zážitek, výživný pro můj sarkasmus, zpracovala jsem tu bratislavskou akci do soukromé reportáže s názvem „V metelici“, která vyšla v knize „Ať si holky popláčou“.

Nemůžou si za to muži někdy sami? Tím, že se často sami už nechovají jako muži, ale jako mamánci, na které není spolehnutí?

Duch doby je jiný. Když ženy dávají mužům najevo, že se bez nich celkem obejdou, láká je víc vlastní prosperita a kariéra než stmelovat rodinu, tak je muž frustrován a radši zaleze. Vyslechla jsem tolik příběhů mužů, kteří založili rodinu, snášeli do hnízda, milovali ženu a děti a ta jejich jim vytřela zrak, opustila je, oškubala a odcizila jim společné děti… Chlapi se žen bojí, a já je chápu. Je tu ovšem riziko, že nás převálcuje nějaká jiná kultura, která bude vyztužená patriarchální rodinou.

Jak se díváte na rodinu a především na mateřství? Je to dar, nebo spíš oběť?

Mateřství je úžasné, vychovávat děti je radostná a tvůrčí činnost, zvlášť když jsou víceméně zdravé. Ženy, které nad tímto údělem fňukají, nejsou dospělé, rozumné a můžou být i sobecké. Žena by se měla snažit vybrat si kvalitního partnera a odpouštět mu drobné nedostatky, mít pro něj pochopení a držet rodinu. Aspoň do doby, než děti dospějí. Pak už na tom, jestli ti dva spolu budou i nadále bydlet, moc nezáleží. Jsem pro svatby a klasické manželství. Osvědčilo se, má svou kvalitu a důstojnost, je důležité pro děti. Slovo přítel a přítelkyně je matoucí. Nezávazné. Je třeba provést rituál a zavázat se jeden druhému ke společnému životu. Vždyť to dělají i některá zvířata, ptáci především.

Politická vězeňkyně Dagmar Šimková ve své knize „Byly jsme tam taky“ napsala, že má muže nesmírně ráda, ale poté, co se musela probíjet 17 let komunistickými žaláři, si prostě zvykla na to, že se o sebe musí postarat sama. Skoro s lítostí píše, že už k mužům nikdy nebude vzhlížet tím způsobem jako dříve. Vy jste sice nebyla v kriminále, ale život se s vámi taky nemazlil a musela jste si pomoct sama. Ovlivnilo to váš vztah k mužům?

Muži mi leckdy pomáhali a pomáhají, podporou, radou nebo i konkrétně. Tím nemyslím jen někdejší milence, ale hlavně přátele, manžela nebo syny. Musím konstatovat, že přátelé – muži – jsou spolehlivější, velkorysejší a věrnější. Mají ochranářský komplex, který působí blahodárně. Nebývají falešní. Mám pár kamarádek, na které si nemůžu stěžovat, jsou milé a občas napíšou e-mail, ale nemají čas. Žijí především vnoučaty a problémy svých dospělých dětí. Chápu to, ale přátelství, které nemá společné zážitky, chřadne, stává se formální. Já k těm bystrým a slušným mužům trochu vzhlížím. A mám je ráda.

Než jste se stala spisovatelkou, prošla jste mnoha povoláními.  

Asi deset povolání a zaměstnavatelů jsem vystřídala v rychlém sledu do dvaceti šesti let. Poznala jsem různá prostředí, spousty lidí, později se zážitky a příběhy z těch dob staly výživným materiálem pro mé romány. Potom jsem se – už ve vysněné Praze – vdala, měla děti a zdálo se mi chytré stát se učitelkou mateřské školy, abych mohla mít syny nablízku. Dokonce jsem večerně vystudovala střední pedagogickou školu. Když kluci odrostli, šla jsem pracovat jako takzvaná noční vychovatelka do internátu pro děvčata z oděvní školy. Chtěla jsem chodit jen na noční, abych mohla přes den psát. Byla to nedomyšlená strategie, dopoledne jsem potřebovala dohnat spánkový dluh a pak přišli kluci ze školy, tak jsem se věnovala rodině… Po revoluci, to mi bylo čtyřicet dva let, jsem se stala novinářkou a byla jí až do důchodu. To mě bavilo nejvíc.

Prožila jste si dost tvrdé dětství, a vlastně i větší část života. Podle dnešních měřítek byste měla být zralá na terapii. Byla jste sama, v blbé době a bez podpory rodičů. Přitom jste se šťastně vdala, máte dvě děti, po revoluci jste začala pracovat jako novinářka a nakonec jste se stala i úspěšnou spisovatelkou. Čím to bylo? Cílevědomostí…? Náhodou…?

Jsem asi dost houževnatá, nevzdávám se a jistá psycholožka mi tvrdila, že prý mám robustní psychiku. Můj muž mi zase jednou řekl, že jsem prý klidná síla. Takže lidovcům bych se jako členka asi zamlouvala. Ale dvakrát mi psychika zauzlovala, jednou v devatenácti, to jsem byla měsíc na pozorování v psychiatrické léčebně, a ve 33 letech jsem se uchýlila do denního sanatoria Horní Palata v Praze s úzkostnou neurózou. No, a později nastalo jakési psychické otužování až k současnému stavu údajné robustnosti.

Jaké máte z obou situací vzpomínky? Pomohli vám lékaři?

V prvním případě mi víc pomohlo, že jsem měla v léčebně čistou postel, jídlo a neohrožoval mě jistý paskřivec. Odpočinula jsem si od drsného světa tam venku. Primářka mi nepomohla, vládla mezi námi dokonce averze. Vzpomenu si na ni pokaždé, když sleduji film Přelet nad kukaččím hnízdem. V druhém případě mi pomohlo víc to, že jsem v té době přišla do jiného stavu, těhotenské hormony mi vyladily psychiku do teplé růžové, vyřešilo mi to problémy, život. Ale také jsem tam nasávala jako houba spousty příběhů, zapomínala jsem na sebe a vžívala se do jiných lidí a jejich životů. Ale v obou případech na mou psychiku blahodárně působilo, že mi někdo pomáhal, zajímal se o mě, byla jsem na chvilku vytržená ze svého prostředí, které mě zavalovalo stresujícími problémy.

Máte snahu si teď nějak vynahradit ty roky odříkání? Plnit si nějaké sny z mládí?

V mládí jsem chtěla být hlavně spisovatelkou. Tož jsem. Nebyl to jen tak nějaký sen, byla v tom vášnivá touha, vědomí, že jsem takhle nastavená, že se k tomu hodím typem verbální a sociální vybavenosti, dlouhodobou pamětí, potřebou vyprávět, náruživou potřebou číst a přemýšlet. Plním si sny tak divoké, že mě ani v mládí nenapadaly. Chytlo mě cestování do exotických krajin, loni Thajsko a Vietnam, což mě inspirovalo k cestopisu „Nechte psa doma“. Letos Tanzanie, která mi dodala materiál ke knize „Masajové krev a mlíko“. V mládí jsem snila o Paříži, tam už jsem byla čtyřikrát. Jsem lačná poznání, jaké jsou kde na světě úžasné krajiny a jak to jinde mezi lidmi chodí. No, a když je řeč o snech, sním o chaloupce, kde bych mohla v klidu psát.

Věra Nosková (1947) je jedna z nejčtenějších českýchspisovatelek. Na úspěch ale musela čekat dlouho – do osmapadesáti let. Dodnes vydala sedmnáct knih, nejznámější je autobiografická trilogie „Bereme, co je“,„Obsazeno“, „Víme svý“. Popisuje v ní své mládí na maloměstě, vyrůstání s komplikovanou matkou a život v dusné atmosféře normalizace. Pozornost vzbudila i knihou „Chraňme muže“, ve které upozorňuje na nesnáze, kterým v dnešní společnosti muži čelí.
MATYÁŠ ZRNO