Popelka a ty ostatní

O analýze pohádek jste pravděpodobně slyšeli. Nad pohádkami bádají učenci, filozofové, později i psychologové, sociologové nebo antropologové už dobrá dvě století. Zhruba od té doby, co začátkem 19. století začali bratři Grimmové shromažďovat a vydávat příběhy pocházející nejčastěji ze starých indoevropských mýtů. Nástupem romantismu pak zájem o pohádky ještě zesílil, pro své účely jich využili i obrozenci napříč evropskými zeměmi. Pohádky byly vždy různého druhu (třeba některé balkánské nabývají až formy genocidy pohádkových bytostí…), pro dnešní vnímání pohádek byla ale zásadní skupina takzvaných kouzelných či fantastických pohádek. Ty na rozdíl třeba od pověstí dávají jasně na srozuměnou, že příběh je smyšlený a nemožný, přitom má ale nezpochybnitelný vztah k našemu skutečnému světu.

A to je přesně ten rozměr, který zaujal psychology. Pod vedením slavného Carla Gustava Junga se především psychoanalytická obec vypravila zkoumat, kterak se pohádkové příběhy vztahují k lidskému nevědomí a co nám o nás samých vlastně říkají. Jung a jeho následovníci (zejména švýcarská psycholožka Marie-Louise von Franz) v tomto ohledu došli nejdál a jejich interpretace pohádek zdůrazňovala vliv archetypů. Právě prostřednictvím pohádek je totiž možné snadno předávat archetypy hrdiny, muže, ženy, stínu, persony a dalších takovým způsobem, který je mezigeneračně pochopitelný. Například archetyp takzvané velké matky spojuje lásku a plodnost s nároky a kontrolou. Podle toho, která složka převáží, se v pohádkách setkáváme s dobrotivými královnami, zlými macechami nebo třeba i matkou přírodou. Tyto postavy dětem umožňují zpředmětnit a uchopit vztah ke své vlastní matce.

Pokud je však na vás psychoanalytický výklad pohádek příliš abstraktní, nezoufejte. Každou pohádku totiž lze interpretovat z hlediska hodnot, jež se snaží předat. A tady už máme jasno, jelikož jestli něco pohádky dokážou skutečně výborně, je to předání poselství ohledně dobra a zla. I malé dítě brzy dokáže rozlišit správné chování, jež je v pohádkách odměněno, a špatné, které si vyslouží trest. Pohádkové příběhy tak mohou v metaforické, leč pochopitelné formě předat dítěti hodnotový systém lépe než cokoli jiného. V pohádce Byl jednou jeden král tak sledujeme přerod Jana Wericha z arogantního a sebestředného vladaře k moudrého muže, majícího upřímné vztahy s dcerami i souznícího s přírodou. A v podobném duchu zaujme prozření anděla Petronela v pohádce Anděl páně, když se na konci filmu rozhodne se obětovat pro druhé. Právě takové příklady dětem vštěpují jinak těžko vysvětlitelné hodnoty.

Psychologové zdůrazňují pozitivní vliv rodiče při čtení či sledování pohádky; pokud totiž z příběhu jakožto rodič dokážete vypíchnout pro dítě to podstatné, vštípení žádoucích hodnot bude ještě silnější. A právě vánoční čas k tomu přímo vybízí, neboť před pohádkami v televizi téměř není úniku. Starší pohádky (z 50. a 60. let) mají obvykle poselství ještě silnější nežli ty nové, často žánrově zasahující až do komedie či muzikálu. Při správném přístupu a pozornosti však každé pohádkové dílo výchově velmi pomůže. A navrch i příjemně zabaví.

Kráska a zvíře
„Velké množství mýtů a pohádek vypráví o princi, jehož čarodějnice proměnila v divoké zvíře nebo obludu, kterou zachrání láska dívky – což je proces symbolizující způsob, jímž se animus stává vědomým. Velmi často se hrdinka nesmí svého tajemného, neznámého milence a manžela na nic ptát. Nebo se s ním setkává jen potmě a nikdy se na něj nesmí podívat. Jde o to, že svého ženicha bude schopna zachránit jen slepou důvěrou a láskou. To se jí ale nikdy nepodaří a vždycky slib poruší. Přesto svého milence nakonec po dlouhém a těžkém hledání a velkém utrpení přece jen znovu najde. Paralelou v životě je to, že vědomá pozornost, kterou žena musí věnovat problému svého anima, vyžaduje mnoho času a spoustu strádání. Jestliže si však uvědomí, kdo a co její animus je a co jí dělá, a jestliže těmto skutečnostem čelí, místo aby se nechala ovládnout, její animus se může proměnit v nedocenitelného vnitřního druha, který ji může obohatit maskulinními vlastnostmi iniciativy, odvahy, objektivnosti a duchovní moudrosti.“
Ukázka pojednávající o spojení archetypu anima (mužského principu v ženách) a pohádek pochází z knihy Člověk a jeho symboly, která nedávno vyšla v nakladatelství Portál. V překladu Pavla Kolmačky je možno najít texty od Carla Gustava Junga a jeho spolupracovníků, včetně zmíněné Marie-Louise von Franz. Několik set bohatě ilustrovaných stran rozšiřuje dosavadní poznání o tématech jako nevědomí, sny, mýty, archetypy či důležitost symboliky v analýze.

Doporučené zdroje:

Bettelheim, B. (2000). Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době. Praha: Lidové noviny. 

Černoušek, M. (1990). Děti a svět pohádek. Praha: Albatros. 

Franz, M. L. von (2011). Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Praha: Portál. 

Sirovátka, O. (1998). Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR.