Z děcáku do života

Režisérka Hana Ludvíková Muchová před pár dny uvedla v kinech svůj první film s názvem Sbohem děcáku. Zabývá se v něm ústavní péčí a příběhy tří mladých lidí, kteří se navzdory nešťastnému začátku života snaží postavit na vlastní nohy. „Nečekala jsem, že jejich cesta bude až tak těžká,“ říká mimo jiné mladá filmařka.

Jak jste se dostala k tematice dětských domovů?

Do dětského domova jsem původně jezdila učit angličtinu v rámci práce pro jednu neziskovku. Už je to deset let, těm dětem bylo zhruba třináct. Aby byla angličtina pro děti přitažlivá, používala jsem videokameru. Tenkrát jsem studovala na FAMU a chtěla jsem o tom psát diplomku. Neměla jsem ambici udělat film, ale popostrčil mě můj učitel Vít Janeček. Poslechla jsem ho a začala točit. Měla jsem výhodu, že mě ty děti nebraly jako režisérku; byla jsem pro ně Hanka, která s nimi točí videa. Natočila jsem studentský film Hranice ghetta, ale mimo školu jsem s ním nikam nešla. A pak vznikl nápad udělat celovečerní časosběrný film, jelikož by bylo dobré sledovat, co se s dětmi stane, až jim bude 18 let.

Jak byste charakterizovala hlavní postavy filmu Sbohem děcáku?

Líbilo se mi, že hiphoper Lukáš píše texty. Zároveň jsem věděla, že má tendenci „zlobit“, to bylo jasné od začátku. Přišlo mi, že se s ním dá prostřednictvím hip hopu výchovně pracovat, pozitivně ho motivovat. Ale nečekala jsem, že se vyplní černé předpovědi vychovatelek, což se bohužel stalo. Simona mě zaujala svou bezprostředností a otevřeností, je to úžasná osobnost. Vůbec jsem netušila, že bude chtít prodělat operaci pohlaví, to se vyvinulo až později. A Jára byl od začátku správný, bezprostřední kluk, lidsky jsme si sedli.

V čem vás nejvíc překvapili?

Nečekala jsem, že jejich cesta bude až tak těžká. Překvapila mě moje bezmoc. I když jsem jim dávala radu, tak jsem jim nedokázala pomoct. Také mě překvapilo, že vůbec nemají zájem, co s nimi bude dál – byla v nich jakási lhostejnost k vlastnímu osudu. Pro jednu dívku, jejíž příběh jsme nakonec do filmu nedali, třeba bylo důležitější být se svým klukem než dostudovat. Dala přednost životu s ním před setrváním v domově a doděláním školy. Ten blízký vztah je pro ně pak důležitější než cokoli jiného. I když se tety (vychovatelky – pozn. red.) snaží, tak silná citová vazba v dětském domově chybí. A tu těm mladým lidem pak dokáže dát až ten potenciální partner, takže je to pro ně důležitější než finanční jistoty. Odcházejí za láskou.

Hana Ludvíková Muchová (1983) je absolventkou FAMU, studovala scenáristiku a dramaturgii a Centrum audiovizuálních studií. Sbohem děcáku je jejím celovečerním debutem a v kinech ho můžete vidět od 23. listopadu.

S čím děti ještě zápasí, když odcházejí z „děcáku do „života“?

Když někdo vyrůstá v umělém prostředí – a dětský domov je něco jako takový skleník –, tak například nevidí, že někdo chodí do práce. Tady nechápou, že lidé musí jít do práce, aby si vydělali peníze. Nevědí, že ten život takhle funguje a že je potřeba zažít i negativní věci. Všechno dostanou pod nos. Mají spoustu sponzorů, hraček, značkové oblečení, jezdí i k moři, prostě materiálně na tom jsou velice dobře. Ale se zvláštní školou v budoucnosti nebudou mít takovou práci, aby si vydělaly na značkové oblečení.

S dětmi se často nepracuje terapeuticky. Na to bych kladla mnohem větší důraz než na značkové oblečení či hračky a zájezdy k moři. Modelky a politici často jezdí do domovů, ale měli by finance směřovat spíše do psychické podpory než do té materiální. 

Přišlo mi, že vychovatelky jsou dost přísné.

Lidé v ústavní péči často dělají, co mohou. Nemají moc možností pracovat s dětmi opravdu individuálně, ale ani se sebou samotnými a svými vlastními emocemi. Vychovatelky z dětského domova by zasloužily líbat ruce, protože pracovat s puberťáky, kteří vás nerespektují, je strašné. Kdyby měl kluk jako Lukáš, který je v ústavní péči od batolecího věku (a je na tom navzdory citové deprivaci podle mě intelektově velmi dobře), individuální, speciální pedagogickou péči, asistenta, určitě by měl na víc než na zvláštní školu. Tety jsou zahlcené objemem práce, jelikož osm často deprivovaných a traumatizovaných dětí je prostě zátěž. A na cokoli navíc, třeba na návštěvu psychologa, je potřeba souhlas rodičů, který se získává těžko, jelikož rodiče žijí často někde v ghettu. U nás mají rodiče velká práva, zatímco děti dost malá.

Nejsou děti pak citově vyprahlé?

Tety se snaží. Malé děti jdou z náruče do náruče, mazlí se s nimi. A ty starší děti se o menší starají, puberťáci například pomáhají s těmi malými. Kontakt a láska tam jsou, ale není to ta bezvýhradná a stabilní rodičovská láska, což je prostě znát. Malé děti do deseti let podle mě nemají v ústavu co dělat. Například paní ředitelka tohoto dětského domova zastávala názor, a možná i na tom něco je, že pro děti nad deset dvanáct let, které jsou zároveň obtížně umístitelné do pěstounských rodin, by ten dětský domov mohl být dobrá alternativa – něco jako takový internát. Měly by možnost dostat se do lepších škol, poznávat inspirativní lidi, mentory, cestovat po světě a pracovat na sobě.

Stává se, že děti z dětského domova studují vysokou školu?

Určitě. Leckteré děti jsou opravdu inteligentní, třeba jeden chlapec, který měl původně být taky jednou z postav filmu, studovat chtěl. Ale pak samozřejmě přišla přítelkyně a on měl hlavně touhu být s ní a vyzkoušet si svobodu. Často však děti nedokončí ani střední školu, protože mají jiné priority – chtějí svobodu a lásku, oboje si moc neprožily.

Měla jste někdy tendenci si některé z dětí osvojit?

Ano. Ony se mě na to i ptaly, když byly malé. Lezly mi na klín, říkaly mi „maminko“. Mně bylo ale jen něco přes dvacet. Reálné to nebylo nikdy. Neměla jsem peníze ani jsem nebyla dostatečně psychicky zralá. Ale jak o tom přemýšlím, tak k nim trochu něco jako takový mateřský vztah mám.

Zkusíte srovnat vlastní zkušenosti s osamostatňováním z rodiny s problémy, kterým čelí děti z dětských domovů?

Kdyby se mi cokoli stalo teď a já třeba měla rakovinu nebo mě opustil manžel, prostě cokoli – vždycky mám maminku. A sestru nebo kamarádky, za kterými můžu přijít s kufrem. Mám prostě záchrannou sociální síť, která se přirozeně celý život vytvářela. Děti z domovů nic takového nemají. 

Hana Ludvíková Muchová
Autorka filmu Sbohem děcáku Hana Ludvíková Muchová

MOJMÍR SEDLÁČEK