BezJablka: Vánoce

Jak Michelle a Miloš prožívají svátky klidu a míru?

MICHELLE LOSEKOOT:

Na Ježíška jsem věřila asi do sedmi let. Konkrétně přesně do momentu, kdy jsem byla před Vánocemi chvilku sama doma, dala na náš kávový stoleček židli (a na tu ještě dva polštáře) a otevřela jsem tu úplně nejvyšší skříňku obývákové stěny. Našla jsem tam svůj vysněný třípatrový penál, který jsem si přála od Ježíška. Krom jiných dárků. A taky všechny balicí papíry, ve kterých to pak bylo zabalený. Bylo mi sice sedm, ale nebyla jsem debil, že jo. 

Je to takové to období, kdy si začnete všímat, jaké boty nosí Mikuláš, a že váš dopis pro Ježíška nikam nezmizel, ale je schovaný u rodičů v tajném šuplíku. A tak jak pomalu stárnete, začnete zjišťovat, že rodiče vám kecali snad úplně ve všem.

Zjistíte, že:

* když se vyčůráte do vody v bazénu, tak ta voda kolem vás nezezelená
* hubaté holčičky neodnese čert
* nemá cenu celej den nežrat kvůli zlatýmu prasátku
* Mikuláš vás nesleduje CELEJ rok
* když se šklebíte, tak vám to nezůstane
* po špenátu nerostou svaly
* když vás někdo sešlehá pomlázkou, nebudete plodnější
* Ježíšek jsou vaši
* za samé jedničky vás v životě pochválí jenom vaši a vaše babička
* svatbou to nekončí
* když se budete dobře učit, někam to dotáhnete
* když nebudete jíst zeleninu, tak nevyrostete

Kdybych poslouchala všechny dobře míněné rady své maminky, tak bych znala vlastně jen svou maminku. Protože bych například nikdy nepromluvila s člověkem, kterého neznám. Protože všichni moji přátelé a známí byli jednou lidé, které jsem neznala. A hrozné je, že ji úplně chápu a budu svým dětem říkat úplně to samé.

Nejsem takovej střelec, abych porušila všechny dobře míněné bludy. Dodnes se třeba bojím čůrat do vody v bazénu nebo šilhat, aby mi to nezůstalo. Ale vy, co jste se ještě neodvážili porušit ty ostatní výhrůžky, mám pro vás důležitou zprávu: Vyrostete i bez zeleniny a svatbou ta dlouhá pohádka (nebo thriller) teprve začíná.


MILOŠ ŘÍHA:

Milý Ježíšku,

ty zatrolený uličníku, zdá se mi, že ses zase někam poděl. Není to tak dlouho, co tě vyrvali ze spárů již notně olezlého Dědy Mráze odkudsi z Východu a najednou se zdá, že tě někam unesl ten protivný, věčně potměšile rozesmátý stařík s rudými napuchlými tvářemi a s trochu podivně vřelým vztahem k sobům. A ty moc dobře víš, Ježíšku, že nemyslím Miloše Zemana a jeho vztah k vodce Finlandia.

Taky mě štve, že zhruba od mých šesti let se moji rodiče, nejbližší známí a přátelé, se kterými se kolem Vánoc potkám, tváří, jako že vůbec neexistuješ. Buď se můžu smířit s tím, že mi šest let v podstatě lhali, nebo jim nebudu věřit teď. Já vím, co bys na to řekl – že tě má každý hledat sám. Jenže jak tě mám hledat v kostele, když přestaneš existovat už pod stromečkem?

Trochu mě mrzí, Ježíšku, že nějak nejsme tolik v kontaktu. Když jsem byl o něco menší, vážně mě štvalo, že mi na moje vánoční psaní vůbec neodepisuješ. Samozřejmě chápu, že na nákupní seznam se odepisuje špatně, ale i prosté „ano, zařídím“, by úplně stačilo. Dneska můžeš esemeskou, moje číslo znáš, jsi přeci vševědoucí. Ale stejně mlčíš. Ozvi se někdy.

Vyrostl jsem od té doby, co jsem ti psal naposled, a už si nepřeji ani tolik robota s plamenometem, který se umí přeskládat do tříkolky. To už jsem vzdal. Chtěl bych jenom, abys stál při mně a dal mi odvahu měnit věci, které změnit mohu. A taky mi prosím dej rozum poznat ty věci, které nemám sílu změnit.

Málem bych zapomněl, naši se před lety rozvedli, takže už tě nevyhlížíme společně jako rodina a je mi to líto. Ale mám se dobře, vyhlížím tě aspoň s manželkou. Já vím, že nemůžeš oběhnout úplně všechny, tak tě aspoň prosím, buď s těmi, kdo tě potřebují.

Měj se a já zas někdy napíšu

Miloš


Redakce