Jak je to s kvalitou českých škol?

Výsledky školy jsou nejsnáze vidět podle úspěšnosti žáků v testech, průměrů na vysvědčení, úspěšnosti žáků při přijímacích zkouškách na SŠ nebo VŠ, uplatnění na trhu práce. Podle těchto ukazatelů, které se i poměrně snadno prezentují, se lze o škole dozvědět, že je schopna žáky vybavit určitým množstvím znalostí a dovedností, jež jsou žáci schopni prokázat při různých (nejčastěji testových) příležitostech. Kdybychom však úroveň školy posuzovali pouze podle toho, kolik žáků se dostane na gymnázia nebo na kolikátém percentilu se škola umístila ve srovnání s ostatními školami v rámci stejného testování, bylo by to zavádějící. Co když se na gymnázium dostane 5 žáků ze 40 – je to málo, nebo hodně? Co když je to 100 % zájemců o tento druh střední školy? A proč třeba o tento druh školy neprojevilo zájem více jedinců? Nebo je to dlouhodobě stabilní úspěch dané školy v jejím regionu? Je vidět, že jenom čísly a procenty se podle výsledků úspěch či kvalita měřit nedá – je potřeba znát i pozadí „vzniku“ výsledků, tedy jak vypadá proces, který je pro žáky „připraven“ s tím nejlepším vědomím a svědomím vedení školy a učitelského sboru, že touto cestou se dětem půjde za vzděláním dobře, efektivně a s chutí. Již několik let školy postupně přecházejí na výuku podle vlastních školních vzdělávacích programů. Jednotný a ideální „vzor“ neexistuje, školy mají volnou ruku v tom, kterým směrem budou chtít svůj ŠVP ubírat v rámci vymezených hranic daných rámcovým vzdělávacím programem. Zjednodušeně řečeno – pokud školy splní legislativní povinnosti, jak má výuka vypadat a se kterým vzdělávacím obsahem se má v ŠVP pracovat, aby byly naplněny vzdělávací cíle v RVP, může si škola dělat prakticky cokoli. Tedy ta cesta, kterou se vydá ke svému cíli (opět deklarovanému ve vlastním ŠVP), je pro každou školu zcela jiná. Při formulaci cílů se učitelský tým zabývá nejen ideály, jak by měl vypadat absolvent co do kompetencí, ale také se přihlíží k různým specifikům – regionálním, sociálním, personálním. Jinak budou vypadat cíle ŠVP gymnázia s velkou spádovou oblastí, jiné budou cíle ŠVP specializované SOŠ. Stejně tak jiné cíle s ohledem na vstupní podmínky bude mít velká sídlištní škola oproti malé venkovské základní škole. Každá škola tedy zohledňuje možnosti a podmínky, se kterými musí pracovat a které třeba nejde nebo není potřeba měnit. V těchto souvislostech je vidět, že pro posouzení kvality školy je potřeba znát také kontext školy a dlouhodobou tendenci školy samé se vyvíjet a měnit. Externí posouzení, jak škola pracuje, jako jediná zpětná vazba škole, by bylo jako bychom chtěli hodnotit film po jeho zhlédnutí klíčovou dírkou – zúžený pohled na život školy by přinesl zkreslené hodnocení. Proto již od počátku školní reformy byla školám dána s větší autonomií také povinnost provádět vlastní hodnocení školy. Vlastní hodnocení školy nemá u nás dlouhou tradici. Najdou se sice desítky škol, které se pravidelnému vlastnímu hodnocení věnovaly již několik let před reformou, protože to ve své práci pociťovaly jako důležité a nutné, ale pro většinu škol to byla novinka, na kterou si musely zvyknout a nějak ji přijmout do školního života. Cíl vlastního hodnocení je jasný – ohlédnout se zpět za svou prací, zjistit, jestli škola naplňuje cíle a vize, které si stanovila, a uvědomit si slabé a silné stránky. Pokud by ve škole učitelé, ředitel, žáci a další účastníci života školy pracovali (podle svého pocitu) naplno, ale bez zpětné vazby, mohlo by se stát, že jejich úsilí vyzní naprázdno a nikdo vlastně nebude přesně vědět, co způsobilo tento nesoulad mezi plány a výsledky. Proces vlastního hodnocení tak má pomoct odhalit ty momenty, které jsou klíčové pro efektivní vzdělávání žáků a život školy vůbec. Po zjištění slabých stránek může dojít k diskusím a návrhům, jak tento stav zlepšit, u prokázání silných stránek je nasnadě plán, jak je udržet, podpořit a rozvíjet. Podle novely vyhlášky č. 225/2009 má škola provádět vlastní hodnocení nejméně jednou za tři roky. V tomto tříletém cyklu je čas na to pokusit se odstranit nedostatky zjištěné při minulém hodnocení a zároveň „zažít“ případnou změnu. Plody různých drobných (ale možná i velkých) změn v životě školy, ať už jde o změny ve výuce, výchově, komunikaci či třeba materiálním vybavení, je tak možné za tři roky opět zhodnotit – zda přinesly ta správná očekávání. Jakmile jsou všechny oblasti práce školy vyhodnoceny, proces vlastního hodnocení pokračuje formulací opatření a dalších plánů, jak bude škola na výsledky reagovat v dalších letech své práce. Závěry z hodnocení má podle zákona škola povinnost zpracovat do zprávy z vlastního hodnocení školy. Jde o dokument, který slouží zejména pro školu, aby výsledky hodnocení byly zaznamenané. Zároveň se tento dokument předkládá České školní inspekci jako doklad o tom, že škola vlastní hodnocení provádí. Závěry z vlastního hodnocení školy by měly být dostupné ale také všem, kterých se týkají a kteří se na zpětné vazbě podíleli – učitelé a ostatní zaměstnanci, rodiče, žáci atd. Pokud jsou např. žáci či rodiče osloveni k vyplnění ankety, měli by být seznámeni s jejími výsledky. Jen tak budou příště motivováni opět anketně odpovídat s vidinou toho, že má smysl a zpětná vazba, kterou škole dávají, přispívá k celkovému zlepšování školy. Některé školy rády zveřejňují zprávu z vlastního hodnocení na svých webových stránkách – cítí to jako příležitost pro prezentaci svých výsledků, pokroků, jako důkaz toho, že škola „nestojí na místě“, vyvíjí se a podniká konkrétní kroky na své cestě ke kvalitě. Jiným školám není taková otevřenost blízká a raději se se svými výsledky nechlubí, ostatně zveřejňovat zprávu z vlastního hodnocení není povinné. Ale mělo by být v zájmu rodičů chtít se informovat o tom, jak škola postupuje ve svém zlepšování – co se škole daří, které problémy řeší a jaká opatření má v plánu realizovat, aby se jejich děti vzdělávaly v bezpečném, motivujícím a kvalitním prostředí, s kvalitními pomůckami a s pomocí kvalitních pedagogů.