VÝCHOVA BEZ TRESTŮ

Přitom trestání dětí vychází mimo jiné z přetrvávajícího a dávno překonaného tradičního pohledu na dítě jako na malého dospělého. Zatímco v mnoha dalších ohledech jsme uznali svébytnost dítěte a připravujeme mu specifická jídla, nemusí chodit ve zmenšeném „dospělém“ oblečení, odstranili jsme z jeho života povinnost přispívat prací k obstarávání základního živobytí pro rodinu a do určitého věku mu dovolujeme, aby si výlučně hrálo, zdůrazňujeme právo dítěte obdržet informace i vyslovit názor na všechny události, které se ho dotýkají, i při vzdělávání dětí donekonečna a snad i docela vstřícně opakujeme Komenského myšlenku „škola hrou“ a někdy ji i naplňujeme, dokonce i v otázkách výchovy akceptujeme odlišnosti od přístupu k dospělému, tresty zůstávají vcelku mimo pozornost těchto postupných „inovací“. 

V případě přestupku se totiž v našich očích najednou dítě stane zcela dospělé, takže na ně uplatníme stejný sankční postup jako u dospělého a potrestáme je. Je pravda, že se tresty u dětí od trestů u dospělých liší formou, intenzitou i délkou. Jestliže dospělého trestáme dlouhým vězením a pokutami, tak dítě zůstane hodinu po škole, nesmí týden ven, sebereme mu kapesné, vynadáme mu nebo mu nabijeme (v tomto směru však učinilo trestání dospělých větší pokrok a provinilci se ve vyspělých státech bít nemohou), tresty tak bývají nejčastěji v řádu hodin a dnů apod. Ve většině vyspělých států nezavírají menší děti do vězení, ovšem trestně odpovědné dost často bývají.

Co brání rozumné diskusi

Diskusím o případném rušení trestání příliš nenahrává množství výchovných problémů s dětmi doma i ve škole, neskrývaná agresivita a patrně i narůstající brutalita už velmi malých dětí. Uvolněnější chování k dospělým s množstvím chyb, kterých se děti přitom dopouštějí, vede k posílení názoru, že bychom se měli vrátit k radikálnějším trestům.

Připravujeme na dobu pocovidovou Seminář Václava Mertina Výchova bez tělesných trestů. Termíny a další kurzy sledujte na kurzy.portal.cz.

Jako odstrašující příklad, a tedy i jako velmi účinná prevence možných debat o rušení trestání u dětí se paradoxně uvádějí rodiče, kteří své dítě vůbec netrestají a většinou v dobré víře je nechávají vyrůstat bez jakýchkoli omezení, řádu, pravidel, v plné míře a téměř okamžitě uspokojují veškerá jeho přání, vymáhají respekt k jakýmkoli projevům a požadavkům dítěte i od okolí (včetně školy), a ono pak vyrůstá v rozmazleného a nevychovaného spratka obtěžujícího okolí (v posledku i samotné rodiče). Podobně nepřímo brání věcným diskusím o smyslu trestání dospělí, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že vyrostli v normálního dospělého právě a pouze díky trestům. Jenže ani takové příklady by nám neměly bránit v diskusi o smyslu trestání a v kladení otázek, jaký mají vlastně tresty smysl, jak pomáhají dítě vychovávat, jaké osobnostní vlastnosti v něm formují a rozvíjejí. Historická samozřejmost trestů nic nevypovídá o jejich přiměřenosti a potřebnosti v současnosti.

Cíle výchovy 

Jestliže tedy uznáváme, že dítě je jiné než dospělý - vždyť i při jeho léčení se obracíme na pediatra, pedopsychiatra a ne na lékaře pro dospělé -, měli bychom akceptovat i specifičnost výchovných prostředků.

Je pravda, že ty se odvíjejí od cílů, které při výchově dítěte máme.

Přestože jednotliví rodiče mají různé cíle, patrně by neměli námitky proti obecnému tvrzení, že cílem výchovy v dětství je co nejvíc dítě v této omezené době naučit pro dospělý život. Má-li se v dospělosti co nejlépe zapojit do života dnešní značně komplikované a náročné společnosti, nemůže během dětství příliš ztrácet čas a mělo by maximálně energie věnovat svému rozvoji. Proto se snažíme odstranit z jeho života překážky, které mu brání v tomto rozvoji. Nedostatečná výživa, nemoci, nepříznivé události v rodině nebo v širším okolí, přílišná doba vnucené pasivity, se jeví z hlediska rozvoje jako krajně nevýhodné. 

Připomínám, jak se rodiče rozčilují, když dítě podle nich nedělá nic, hraje si na počítači nebo jen tak hodiny povídá s kamarádkou. Sice zrovna v tomto posledním případě nejspíš nemají pravdu, neboť z hlediska rozvoje jde o trénink důležitých dovedností, nicméně oni intuitivně cítí, že by dítě nemělo ztrácet čas. I ve školství proto hledáme efektivnější způsoby výuky, aby žáci ovládli příslušné kompetence v co nejkratším čase, snažíme se zajistit dítěti další rozvíjející aktivity, prodlužujeme dobu vyhrazenou na vzdělávání …

Proč dítě trestáme?

Trest je velmi jednoduchý, máme ho vždy po ruce, nemusíme nic vymýšlet, vlastně se ani příliš angažovat. Naplácat, dát facku, zakázat televizi dokážeme bez většího přemýšlení a vynaložení času a sil. Při trestání se někdy i odreagujeme a hlavně jsme přesvědčeni, že jsme pro výchovu dítěte udělali to nejlepší, co je možné. Je ovšem také pravda, že máme upřímný zájem, aby dítě v současnosti nepokračovalo v nevhodném chování, aby dostalo jasný signál, že se nám jeho čin vůbec nelíbil, a aby ho v budoucnosti neopakovalo a současně aby dokázalo ve stejné situaci jednat vhodným způsobem.

Proč nepokládám trest za vhodný výchovný prostředek?

Jestliže dítě udělá na cestě k dospělosti něco špatně, mělo by to uvést do původního stavu, napravit, odčinit, naučit se správně a co nejrychleji pokračovat v dalším učení pro život. Měli bychom tedy volit výchovné prostředky, které jsou pro dítě srozumitelné, efektivní, které současně uchovávají jeho důstojnost, jsou šetrné, posilují jeho pozitivní vztahy k životu, ochotu přijmout nevhodnost přestupků a vypořádat se s nimi a příště volit vhodnější řešení.

Trest pracuje zejména se strachem, případně s bolestí, s odmítáním, s negativními city. Dítě se bojí, že dostane výprask, má strach, že je rodiče nebudou mít rádi, že je budou odmítat, že se kvůli jeho chování rozvedou. Jestliže je tento strach dostatečně silný, zvyšuje se pravděpodobnost, že dítě se příště vyhne nevhodnému jednání. Jenže život bývá složitější, některé chování je nasnadě a velmi lákavé a dítě nádoba nehotová, nezralá, a tedy velmi křehká, takže pravděpodobnost opakujících se přestupků je vysoká. Z obavy před trestem pak dítě hledá výmluvy, zapírá, lže, svádí vinu na druhé… Trestání tak u řady dětí napomáhá spíše k utváření a zdokonalování nečestného jednání. Trest v naprosté většině případů nenaučí chybující dítě správnému postupu. To jen dospělí zcela chybně předpokládají, že dítě vždy zná a umí běžně používat správný postup.

Strach není řešení

Trestem dojde k vykolejení dítěte z cesty rozvoje. Na určitou dobu se naruší vztahy k dospělým (dítě se naštve, urazí, je mu to líto, je ukřivděné, vnímá nespravedlnost, při opakovaném trestání může dospělé odmítat trvaleji), dítě se na krátkou dobu přestává učit a rozvíjet (zabývá se vlastní lítostí, vztekem, zlostí, uražeností, pocity nespravedlnosti). Ovšem i dospělí zažívají pocit zklamání, naštvání, marnosti, přemýšlejí, kde udělali ve výchově chybu a kdo ji způsobil. Je to podobná situace, jako když u vrcholového sportovce dojde ke zranění, a tedy i k narušení tréninkového režimu. Sportovci pak scházejí odběhané kilometry, navzpírané tuny, samozřejmě i zápasová zátěž. Trestání tedy představuje podle mého názoru podobnou překážku rozvoje dítěte jako výše uvedené nepříznivé životní okolnosti nebo zranění u sportovce. Ani konečné smíření a odpuštění mě nesmiřují s trestáním, protože k těmto pozitivním dovednostem lze dospět i bez trestání.

Je tedy logické, že bychom měli uvažovat o tom, jestli nemůžeme odstranit tyto neproduktivní způsoby výchovy a nahradit je efektivnějšími, lapidárně řečeno, jestli se neobejdeme při výchově dětí bez trestů. Jsem přesvědčený, že to možné je.

Jak se obejít bez trestů

Výchova bez trestání se v řadě ohledů vůbec nebude lišit od výchovy s tresty, mnohé postupy budou dokonce totožné. Někdy totiž tradičně označujeme za tresty výchovná opatření, která rozhodně tresty nejsou, byť dětem nejsou vůbec příjemná a omezují jejich fungování. Co jiného než trest je v očích dítěte, když jsme důslední, když trváme na splnění příkazu nebo slibu, když nutíme dítě, aby odstranilo následky svého přečinu, něco příjemného mu nedovolíme?! Nicméně odstranění slova trest není změna přístupu, taková drobnost by nestála ani za řeč. 

Podstatné je, že při výchově bez trestů klademe mnohem větší důraz na logické a maximálně srozumitelné propojování činů dítěte a dopadů jeho činů. Současně jsme jednoznačně zaměřeni na pomoc a podporu dítěte, hledáme spolu s ním cesty nápravy nevhodného činu a učíme je příhodnějším způsobům pro budoucnost. Učíme je zároveň, že se v každé konkrétní situaci rozhoduje v posledku samo a pak musí být připraveno nést následky tohoto svého rozhodnutí. 

Mnohem jednodušší je to u pozitivních činů. Pomohl jsi mi s hrabáním listí, zahrada je krásná a my můžeme jet na delší vyjížďku. Na každém tónu je znát, že jsi hodně cvičil. Moc ti děkuju, že jsi mi sám bez říkání přišel pomoct, teď si můžeš něco hezkého přát zase ty. Na druhé straně, když se dítě rozhodne, že ze vzteku rozbije hračku, přijde o ni a současně riskuje, že mu omezíme přísun nových hraček. Nemůžeme vyhazovat peníze na hračky, které dítě vzápětí zničí. 

Uvědomění si následků

Jestliže neudělá domácí úkol, musí počítat s nepříjemnými následky (např. bude dělat ještě jeden navíc, nebude moct jít ven, protože bude muset vypracovávat oba úkoly), jestliže zapomene koupit housky, bude jíst tvrdý chleba nebo taky nic, když ubližuje spolužákům, může se stát, že se s ním nikdo ve třídě nebude bavit a že si s nimi nebude moct hrát… 

Zatímco posílat dítě pro vařečku na výprask pokládám za nedůstojné, zapojit je do hledání možného odčinění nevhodného činu vnímám jako velmi vhodné opatření.

Televizi nezakážeme za trest, ale proto, že dítě musí uklízet neskonalý nepořádek ve svém pokojíčku. Ve všech těchto případech nejde o trest, ale o následek, který vyplývá z činu dítěte. Pokud nejde vzniklá újma přímo nahradit (žák vynadal učitelce a hodil po ní sešit), je nutné odčinit újmu alternativními aktivitami (po souhlasu rodičů zbaví žák prachu všechny knihy ve školní knihovně). S dítětem příliš neřešíme příčiny uvedených událostí - ve většině případů jim stejně neporozumíme nebo pouze z menší části. A hlavně jakékoli vysvětlení stejně nemůže ospravedlnit čin a nechat být nápravu.

Současně bychom měli dovést dítě k porozumění skutečnosti, že chyby se v životě stávají, a že nejpodstatnější a vlastně jediná opravdu dospělá forma je jejich náprava, odčinění. Největší energii bychom měli věnovat hledání opatření, která dopadnou na dítě a dají mu pocítit, že se rozhodlo pro špatnou variantu. Zatímco posílat dítě pro vařečku na výprask pokládám za nedůstojné, zapojit je do hledání možného odčinění nevhodného činu vnímám jako velmi vhodné opatření. Je ovšem zcela zřejmé, že bez naší pomoci dítě většinou není s to problém odčinit, napravit. Proto nečekáme, až nás dítě samo požádá o pomoc (to bychom se také nemuseli dočkat), ale bez rozpaků mu „vnucujeme“ pomoc sami.

Zodpovědné rozhodování dítěte posilujeme i tím, že mu dopředu sdělujeme, co bude následovat, když se rozhodne provést přestupek. Až se ti něco nebude líbit, můžeš se vztekat. Stejně si nic neprosadíš a jen docílíš toho, že se s tebou nebudu bavit. Netrváme na požadavku, aby si dítě uvědomilo, že udělalo něco špatně. Důležité, aby se mu pevně propojovaly činy a následky. Podobně nejsem zastáncem přílišného vymáhání omluvy, byť vím, že jde o projev slušnosti. Jenže zejména malé děti s tím mají někdy problémy. Ani neočekávám, že se dítě bude dramaticky kát, srdceryvně plakat… Neměli bychom zapomínat, že dobře vedené dítě leckdy ví nejlépe, co provedlo špatně, a je mu to hodně nepříjemné i bez našich výchovných řečí a bez trestů.

Bez naší pomoci dítě většinou není s to problém odčinit, napravit.

Jako jedno vhodné opatření se jeví odepření výhod. Zatímco standard je bezpodmínečný: není možné nedat dítěti za trest najíst, trápit ho nedostatečným oblečením, zmrzlina v cukrárně je nadstandard, podobně návštěva kina, společný výlet. Podobně u rušivého, vztekajícího dítěte můžeme dojít k závěru, že by si mělo odpočinout mimo skupinovou hru. Samozřejmě musíme vždy vážit na lékárnických váhách, protože i nejzlobivější má právo na důstojný a radostný život. Proto také jeden z důležitých principů výchovy bez trestání je pomoci dítěti, aby mohlo uspět. Někdy se musíme hodně snažit, ale zážitek úspěchu je pro dítě (i pro dospělé) velmi důležitý. Vzbuzuje naději, že i v budoucnosti se podaří.

Dítě není verbální, vysvětlování není zcela určitě nejefektivnější výchovnou metodou. Mnohem vhodnější jsou praktické, názorné postupy - nemám však na mysli, že je uhodíme, ale můžeme je vzít za ruku a zabránit mu v nevhodné činnosti nebo je dovést k té žádoucí, chytit je a držet, obejmout, sevřít. Myšlenka je velmi jednoduchá - omezením se snažíme předejít mnohem horšímu přestupku a případné závažnější škodě.

Buďme dětem příkladem

Jestliže jsem uvedl, že trest je jednoduchým a přímočarým výchovným prostředkem, nevyžadujícím velkou časovou zátěž (např. výprask), pak výchova bez trestání je spíše náročná. Vyžaduje mnohem větší přítomnost rodiče, tedy více času, jeho větší angažovanost, předvídavost i vynalézavost.

Jeden úkol je jednoznačně pro dospělé. Vzhledem k tomu, že představují pro dítě vzor, neměli by používat nekontrolované vztekání, házení předměty, rozčilování, ale ani bití. Tím totiž vysílají dítěti jasný signál, že jde o normální způsob řešení problémů. Naopak svým jednáním by v dítěti měli maximálně podporovat zkušenost, že se rozhodují, že o opatření přemýšlejí a volí je s ohledem na okolnosti.

***

S dítětem příliš neřešme příčiny uvedených událostí - ve většině případů jim stejně neporozumíme.

ANKETA: 1. Jak vás rodiče trestali a co si o tom dnes myslíte? 2. Jak trestáte anebo jste trestali své děti vy?

Andrea Vedralová, pedagog, dvě děti, 16 a 14 let 1. Na žádné velké trestání si z doby dětství nepamatuji. Tenkrát i z dnešního pohledu bych ovšem byla raději, kdyby tresty byly. Místo trestů jsem jako dítě zažívala občas pocit selhání a nenaplnění rodičovských ambicí. A věřte, že ten pocit nedostatečnosti byl mnohem dlouhodobější a pro dítě zranitelnější než jednorázový přiměřený a předem dohodnutý trest. 2. Snažím se ve výchově trestání preventivně vyhnout - domlouváme si s dětmi pravidla. V jejich rámci jsou také domluveny předem „sankce“ při jejich nedodržení. Sankce se mi zdají přiměřené a smysluplné - např. při nesplnění dlouhodobého úkolu jsou děti příště pod průběžnou kontrolou, pokud nesplnily bez důvodu svou domácí práci a já ji dělala za ně, dohodneme se na tom, jaký díl mé práce v domácnosti převezmou ony. Raději ale mám, když se prohřešek vyřeší přirozeně bez mé účasti - např. když si při balení na poslední chvíli zapomenou třeba nabíječku k přehrávači a musejí se bez ní obejít. To si většinou zapamatují a příště o včasném balení nemusíme již diskutovat. Napsané to vypadá idylicky, což určitě v praxi vždy není. A třeba by mí dva teenageři odpověděli v dospělosti na první otázku úplně jinak.

Luboš Čech, tři děti 27, 25 a 19 let 1. Tresty od rodičů si nepamatuji, vybavuji si pouze, že vždy důrazně trvali na odstranění následků mých vylomenin. 2. Sám jsem děti do takových šesti let trestal co nejméně. V době, kdy něco hrozilo, stačilo lehce plácnout přes zadek. Od puberty vlastně nebylo za co trestat. Asi jsem měl štěstí. L. Novotná, tři děti 1. Otec mne bil. Hodně bil. Úplně tím zničil náš vztah. Těšila jsem se, až budu moci konečně z domova odejít. Už jsem mu ale odpustila, protože vím, z čeho jeho výchovné metody pramenily. Prostě jen opakoval to, jak byl vychováván sám. Měl to asi těžké. Matka mne naopak nikdy netrestala. Ale nevím, jak mohla mému mlácení mlčky přihlížet a nerozvést se. 2. Já jsem samozřejmě své děti fyzicky trestat nechtěla, ale vypozorovala jsem u svého nejstaršího dítěte, že žádné domluvy, žádné vysvětlování při některých amocích nepomáhá, a že tak dlouho nedá pokoj, dokud mu nenaplácám. Pak teprve se mu ulevilo a život mohl jít dál. Dcera cokoliv provedla, rozplakala se vždycky předem, takže tresty nepřicházely v úvahu. Svého nejmladšího jsem plácla poprvé až v jeho 17 letech. Byla to jediná možná odpověď na okamžitou urážku.

Roman David To je poněkud bolavé téma a vzhledem k tomu, že jsou oba mí rodiče naživu, tak se tím vůbec nechci zabývat.

O autorovi| Václav Mertin, Autor je dětským psychologem.