VELKÉ DRAMA NA MALÉ ŠKOLE

Bezpečnostní expert na rozdíl od některých kolegů vstoupil do sborovny na vteřinu přesně. Šlachovitý muž, nejspíš příslušník elitní jednotky, začal črtat na tabuli strategické schéma. „Když se i přes kamerový systém,                            čipové vstupní karty a ostrahu dozorujících učitelů dostane narušitel do budovy, je třeba spustit interní poplach,“ nabádal nás s tím, abychom zvolili neutrální heslo, které teroristu nevyleká, ale pro ostatní bude povelem k                 zabarikádování se ve třídách a zalehnutí na zem mimo dostřel palných zbraní. Odhlasovali jsme heslo „Pan Holásek se dostaví do ředitelny!“, které v případě napadení vyhlásí ředitel do rozhlasu. Až nebezpečí pomine, týž ohlásí: „Sběr léčivých bylin se ruší!“ To bude znamením, že narušitel je K. O.                                                     Zvonění na první hodinu náš rychlokurz přežití ukončilo. Do tříd jsme se rozcházeli s všelijakými myšlenkami o dnešním nebezpečném světě. Dopolední výuka probíhala celkem poklidně. Vyučování narušila jen vedoucí školní                   kuchyně s oběžníkem požadujícím, aby žáci v jídelně neházeli tlusté maso za ústřední topení. V 7. B zas došlo k ucpání umyvadla. Přivolaný školník vytáhl z odtoku promáčené stránky Destrukčního deníku, kam je dle pokynů autorky  spláchl horlivý čtenář. Jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnes ve škole mělo odehrát drama.                         Události se daly do pohybu před polednem. Při dozoru na chodbě padl můj zrak na černou sportovní tašku stojící před chlapeckým WC. Z nedovřeného zipu kabely vyčuhovaly hlavně tří pušek. Žádné dětské flintičky, ale         opravdové zbraně! Otočil jsem se na podpatku a sprintoval do ředitelny. „Neprobíhá po ranním školení praktický nácvik přepadení školy?“ Ředitel zavrtěl hlavou. „A co tělocvikář, nechystá dnes cvičnou střelbu ze vzduchovek?“                            „Pepík má hnisavou angínu,“ hlesl šéf. „V tom případě tu máme narušitele!“ Sinalý direktor dal pokyn hospodářce, aby zavolala policii. Oběma nám bylo jasné, že do příjezdu mužů zákona nemůžeme zůstat nečinní. Ředitel, aprobací   matematik, popadl velké dřevěné kružidlo a mně podal rovnoramenný trojúhelník s protiskluzem. „Let’s Roll,“ ucedil jsem v upomínku na hrdiny z 11. září, kteří přemohli únosce letadla, a vyrazili jsme k záchodkům. Kabela s                   puškami byla stále na místě. Teroristé se na WC nejspíš převlékají do neprůstřelných vest. Ředitel popadl tašku se zbraněmi a střelhbitě ji zamkl do skladu učebnic. Já zatím sunul prosklenou skříň se zkamenělinami před vstupní         dveře na toaletu. Sotva se mi podařilo zabarikádovat vstup, vzal někdo zevnitř za kliku. Dveře však narazily do skříně a prozatím nešly otevřít. Zevnitř se ozvalo zběsilé bušení, ale já se zapřel o almaru s trilobity vlastní                            vahou. Asi po minutě se však před mým obličejem objevila hlaveň revolveru. To už jsem nervově nevydržel a skácel se k zemi.                                                     

Co se dělo dál, vím jen z vyprávění. Tak předně, pistole patřila podporučíku Semelkovi z přivolané policejní hlídky, kterému hospodářka zmateně vykládala, že na naší škole zahájili džihádisti kulometnou palbu.                            Zabarikádován na záchodě také nebyl žádný fanatik, nýbrž žák 9. třídy Tonda Vocásek, syn majitele řetízkových kolotočů a pouťových střelnic. Pušky patřily jejich rodině. Tonda je přinesl školníkovi, který jim za úplatu měl v             dílně upilovat mušky, aby na střelnici zanášely. Pan Vocásek starší už na „kvéry“ čekal ve vestibulu, neboť odjížděl na štaci. Ředitel si oddechl. Školníkovi sebral prémie a majitele střelnice vyvolal školním rozhlasem, aby mu mohl vyčinit. Sotva se však z amplionu ozvalo „Pan Vocásek se dostaví do ředitelny!“, zaduněla škola desítkami těl padajících na podlahu v domnění, že byl vyhlášen poplach. Vocásek nebo Holásek, holinky nebo hodinky, že.                                                     

Ředitel si konečně vzpomněl na poplachová hesla. Setřel si pot z čela a vyhrkl do mikrofonu: „Sběr léčivých bylin se ruší!“ V tu chvíli by už bylo bývalo drama u konce, kdyby se vzápětí nerozletěly dveře do ředitelny. V  nich se objevila brunátná učitelka přírodopisu, jež odstrčila stranou podporučíka i kolotočáře a spustila na ředitele, jak to, že se ruší sběr léčivých bylin, když její třída nasbírala již bezmála půl metráku podbělu lékařského?! Inu, tak to dopadá, když se na protiteroristická školení chodí pozdě.