POD POVRCH MEDIÁLNÍHO ŠUMU

Není nic děsivějšího než představa, že ve školních lavicích dozrává generace lidí, kteří snadno podlehnou manipulacím, o jejichž dosahu můžeme v lepším případě pouze fantazírovat. Zdrojem oprávněné obavy je pohled na teenagery přiotrávené mediálním smogem. A nejen na ně. V ohrožení jsou i masy dospělých. Informační přetížení totiž patří k naší současnosti. Jak na něj reagujeme? Obvykle tím, že jsme povrchní. V praxi to znamená, že přelétáváme od jednoho ke druhému a rezignujeme na možnost nahlížet pod povrch věcí a dějů. Vsugerovali jsme si, že na nic jiného už není čas.

Ponechme stranou otázku, zda zmíněný jev je logickým důsledkem technologického pokroku, anebo spikleneckým záměrem temných sil, které účinně zahlcují nic netušící obyvatelstvo všech generací. Podstatné je, že každodenní plavba na mediálních pěnách a život „on-line“ nevybízejí k hlubším zamyšlením či k hledání souvislostí. Jako by šlo jen o rychlou konzumaci zpráv a obrazů. Hlavně ať jsou zábavné! Klik, klik a jdeme dál. Ale kam vlastně směřujeme?

Začněte s ponorem doma

Téma, které leckdo nepovažuje za problém, ale za normalitu, se občas vmísí do diskusí na rodičovských setkáních. Maminka gymnazisty se ptá, zda je nutné, aby se studenti biflovali látku, která jim záhy zmizí z paměti a hlavně jim nikdy k ničemu nebude. K tomu dodá, že její syn se cítí vyčerpán. „Nebylo by snad lepší, kdyby se děti učily méně témat, ale víc do hloubky?“ Několik rodičů pokývá souhlasně hlavou, avšak nahlas nikdo nic neřekne. Debatu Další profesorka varuje rodiče, že pocit únavy z biflování nemusí souviset se vstřebáváním předepsaného učiva, ale s faktem, že studenti si zatěžují mysl nejrůznějšími mediálními výstupy, kterým věnují příliš mnoho času. Kdo je tedy viníkem? Příčin „informačního stresu“ je určitě víc, než si umíme přiznat.