HORY NA HURÁ

  „Učím literaturu,“ pravil jsem klidným hlasem. „Mohu zařadit do výuky Máchovu Pouť krkonošskou či pověst o Rýbrcoulovi, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych se zabil pádem z lanovky nebo umrzl při hřebenové túře. Na            sjezdovkách jsem nestál dvacet let. Na běžkách ujdu bez pádu sotva pár metrů, a to jen v rovinatém terénu.“ „Výborně, povedeš běžkařské družstvo! Tady je seznam sedmáků a já musím běžet dodělat šablony,“ ucedil ředitel a byl tentam. Podíval jsem se na nástěnku, kam jsem pověsil plakát projektu Příběhy bezpráví. Bylo nad slunce jasné, že bezpráví prostého lidu neskončilo okupací roku 1968.                                                     

Ruce se mi chvěly, když jsem pročítal seznam sedmáků. Čvančara, Pučelík, Čechtický… Darebák, sígr, prevít… Při nedávné školní mikulášské nadílce mi Pučelík s Čechtickým schválně přivřeli čertovský ocas do dveří kabinetu,              takže jsem nemohl chytit do pytle Čvančaru, který ve čtenářském deníku napsal, že povídky Boženy Němcové jsou zajímavé jako elefantův trus. A tak bych mohl pokračovat dále. Krom premiantky Malé a tichého vietnamského žáka Huong  Nguyena zvaného Honzajs ve mně osazenstvo 7. B vzbuzovalo čirou hrůzu. Vtrhl jsem do jejich třídy jako vichr severák. Byl jsem rozhodnut oznámit, že každý žák je ze zájezdu na hory podmínečně vyloučen už nyní, ale pohled na  tabuli mě zarazil. Dysgrafik Fikš tam metrovými písmeny napsal: „Hory na hurá!“ Asi se děcka těší, pomyslel jsem si a šel shánět kulicha, oteplovačky a příručku Jak přežít v lavině.                                                     

Když jsme po peripetiích hodných Odyssea stanuli před horskou boudou Lyžanka, obestřela mě bílá tma. Ta sněhová bomba byla prý původně určena pro Pučelíka, jelikož se ale sehnul, rozprskla se v mém obličeji. Jako bych z  okolních masivů slyšel dunění Rýbrcoulova smíchu, ale byl to jen motor projíždějící rolby, co mě málem přejela, když jsem na kolenou hledal brýle, které mi po té pumelenici odlétly do závěje. Naštěstí mě zachránil místní                   bernardýn Kamil, který mě zalehl svým tělem, přičemž mi ukousl z kulicha bambuli.                                                     

Druhý den ráno se žáci rozdělovali do družstev. Do běžkařského oddílu se přihlásila pouze žákyně Malá a Vietnamec Honzajs. Byl jsem spokojen. Vedoucí zájezdu mi však na doplnění stavu přidělil ještě další tři běžkaře.           Navzdory venkovní teplotě mě polilo horko. Ihned jsem vykonal prohlídku jejich batožin. Čvančara měl s sebou placatici vodky, Pučelík dvě lahve frisca a Čechtický marlbora. Podmínečně jsem je vyloučil a hůlkou vytyčil směr pochodu v naději, že na náročné cestě Hanče a Vrbaty řady našeho družstva prořídnou.