Čemu se děti smějí?

Narážím stále více na nevyzrálost citových projevů dětí, která se projevuje především lhostejností k problémům kamarádů, špatným odhadem řešení problémových situací, ubližováním si navzájem.Chlapec si hraje v dětském obývacím pokoji, hra probíhá vcelku klidně, je v kontaktu s několika holčičkami. Zpovzdálí sleduje hru další kamarád a viditelně se baví a směje se řečovým projevům svých vrstevníků, kteří si vničem nezadají s námi dospěláky. Najednou ale chlapec v pokojíčku zakopne a nebezpečně upadne na koberec. Holčičky strnule sledují, co se stalo, ale chlapec, který situaci sleduje, se směje, až není k zastavení.Do hry zasahuji já a ptám se, co je zde k smíchu."On upadl! To je legrace!"odpovídá se smíchem dítě. Ptám se, zda je legrace, když se kamarád může zranit a pláče. Holčičky hned přikyvují, že není, ale smějícíse chlapec mi oponuje. Ještě jednou mu situaci vysvětlím a ptám se, kdyby on upadl a rozbil si třeba koleno a tekla mu krev, zda by se mu líbilo, kdyby se mu děti smály. Odpovídá, že ne.Další situace vyplynula z her v kuchyňce. Jedna holčička si neumí zavázat zástěrku a ostatní kamarádky se jí smějí. Zasahuji a udávám příklad nezdaru smějících se kamarádek a vysvětluji, že se jim Karolínka taky nesmála aže to není od nich hezké. I ony se to musely naučit.Rozdávám dětem bonbóny za správné řešení těžkého úkolu a jednomu dítěti bonbón upadne na zem. Pár chlapců se směje:"Jé, on upustil bonbón a nemá nic; ze země se přece bonbón nejí!"Situaci zachraňuje Adélka:"Neboj se, paní učitelka ti dá nový, to se může stát každému!"Trochu se mi při těchto slovech uleví.Po těchto situacích, které se objevují denně, jsem zařadila scénku"O šaškovi Bumbáci", který dělá lotroviny, vymýšlí veselé historky, šklebí se a dělá obličeje. Děti se viditelně baví a smějí se na celé kolotomu, co já jako šašek provádím. Některé děti se zapojují a napodobují určité obličeje, grimasy či pohybové dovednosti. Já se směji s nimi. Ve vypjaté situaci skočím a klopýtnu. Bolí mě noha. Pláču, dělám smutné obličeje.Čekám, jak budou reagovat děti.Většina dětí zvážní a šaška lituje, některé děti nabízejí pomoc. Ale jsou i tací, kteří se smějí dál. Bolavá noha jim připadá legrační. A tak využívám většiny dětí k tomu, aby mi pomohly přesvědčit smějící se kamarády, žesituace už není komická, ale vážná. Nakonec se mi to podaří.Musím podotknout, že děti jsou po celý školní rok vedeny k ohleduplnosti, k pomáhání si navzájem, k tolerantnosti a k samostatnému rozhodování. Co je nutí smát se vážným situacím? Proč je jim k smíchu nezdar druhých?Neopomíjejme citovou stránku dětské dušičky. Je neméně důležitá než počítání do deseti nebo cvičení barev a tvarů. Až uslyšíte dětský smích, zajímejte se o to, čemu se děti smějí. Někdy vás to možná překvapí.