Učitelky MŠ pod mikroskopem

Ráda bych reagovala na článek Fanda je zlobil (Informatorium 3-8 č. 7/2005). Způsob, jakým je popisovaná situace podána, vyznívá v neprospěch učitelky a poněkud zkresluje její práci.Není to poprvé, jistě ani naposled, co se kritika veřejnosti dotkne učitelek. Jsme totiž jako pod mikroskopem téměř všude. Kdyby komukoli uniklo nevhodné slůvko, učitelce se zásadně nepromine. Kdyby kdokoli na chvílipodlehl emocím, učitelka se má vždy ovládat. Netvrdím, že reakce učitelky byla adekvátní dané situaci. Mnohokrát jsem však viděla, že dítě upadlo a doprovodný rodič mu za to naplácal. A nikdo se tím nezabýval...Jak to asi doopravdy bylo, odhadne poměrně bystře každá druhá učitelka: Trojici vzadu zřejmě tvořila dvojice s problémovým dítětem uprostřed. Takové dítě si obvykle brává za ruku učitelka. Pokud však šla s dětmi sama,volila tuto lepší variantu, aby jí dítě nebránilo ve sledování ostatních svěřenců. Pokud prohodila se známou pár slov (možná to byla matka některého z dětí), stejně děti sledovala. A že šla vpředu, je správné. Byla sama, nemůžebýt logicky všude.I když zrovna situaci neviděla, je více než pravděpodobné, že děti na zem stáhl ten zlobílek. Aby upadly naráz tři děti - to se musel prostřední hezky pevně držet. Úmyslně. Že by se dva krajní domluvili a stáhliprostředního? To je malá pravděpodobnost. Museli by mít velkou zlost na zlobílka, museli by ho na starost dostávat opakovaně. (To žádná učitelka neudělá, bylo by to za trest a děti by zlobílka neměly rády.)Vzpomínám si na podobnou situaci: Před lety jsme šly s dětmi na vycházku, došla jsem druhou kolegyni a prohodila:"Zastavím se taky v pekařství. Dali nám i loni."Šlo o karneval s rodiči, se soutěžemi, řadousponzorů, akci, která převyšovala zaběhnutý standard pracovních povinností. Za námi šly dvě starší dámy a ihned reagovaly:"Ony se klidně vybavují a děti jim lítají po trávníku."Ano, v danou chvíli skutečně jednodítě šláplo na trávu vedle chodníku...Je velký rozdíl mezi upadnutím a záměrným válením se po zemi. Konfrontaci s danými rodiči učitelka jistě neušla. Musela určitě vysvětlovat ušpiněné oblečení. A rodiče chtě nechtě uznali, že jde-li jeden člověk s tolikadětmi, pádu nelze zabránit.Další případ z praxe ve třídě nejmladších dětí: Péťa měl to štěstí, že kdykoli jsme potkali jedinou louži, vždy do ní spadl. Občas jsme ho vedly za ruku, ale to dělali každodenně rodiče a musely jsme ho učit, aby dokázalchodit s dítětem ve dvojici. Když si zase jednou maminka stěžovala, že chodí dítě často ze školky špinavé, vzala jsem ji do šatny, ukázala jí svršky ostatních a na otázku odpověděla otázkou:"Proč jsou oblečky ostatníchčisté, jen Péťa je opět špinavý?"Situaci jsme si vysvětlily. Rodičům jsem nabídla, že budu dítě vodit celou vycházku za ruku, přejí-li si to. To rodiče nechtěli a sami už chlapce za ručičku nebrali, nechali ho, aby vedlenich šel sám i za cenu toho, že občas upadne.Každý, ať laik či odborník, by měl spíše hledat a vidět na druhých lidech a situacích pozitiva. Když přicházím na odpolední službu, slyším pod okny naší školky povídání, smích, zpěv a zkouším si hrát na nezasvěcenéhopozorovatele."Chtěla bych jako chodit do téhle školky? Dala bych sem své dítě?"Věřím, že pokud je někde školka, kde převažují spíše negativa, chodí tam méně a méně dětí a taková školka nemá šanci v dnešní konkurenci přežít.Rodiče si řeknou, kde jsou spokojeni. Ta drobná popisovaná situace je důkazem, že si veřejnost, laická i odborná, všímá. Přimlouvala bych se však, aby se místo kritiky školek sledovalo i to, jak se v kterých rodinách sdětmi, mnohdy i na veřejnosti, zachází.Jdu do školky - namalovala Markétka Opravilová, MŠ Kúty, Zlín.