Máme za co bojovat!

Chtěla bych se podělit o své zkušenosti se „čtyřhodinovými“ dětmi a vysokým počtem dětí ve třídě vůbec. Pracuji na jednotřídní mateřské škole s počtem 28 zapsaných dětí ve věku od 2,5 do 6 let, z toho 3 jsou pětidenní, 7 čtyřhodinových, 8 předškoláků, ostatní čtyř až pětileté. Pro ilustraci uvedu, jak vypadalo naše jedno zářijové ráno: Sedím na koberci tak, abych viděla na dveře, na každém koleni jednoho plačícího tříleťáčka, a utěšuji je, jak nejlépe umím. Najednou slyším pláč z umývárny, kde další maličký neví, jak stáhnout kalhotky bez maminčiny pomoci. Běžím tam, cestou zakopnu o tři sesypané stavebnice na hromadě. U nich sedí další mrňousek a neví si s nimi rady. Není nikdo, kdo by mu poradil. A již zvoní zvonek u dveří a já vítám holčičku, která potřebuje pochovat, neboť právě dnes se jí chtělo zůstat u maminky. A tak chovám a nevím, koho z nováčků utěšit dřív, utírám slzičky a nosy a předškoláci na mě volají: „Paní učitelko, pojďte nám pomoct, ten tunel nám pořád padá…“ Je mi jich líto, těch starších, šikovných, zvídavých, když za mnou chodí a žadoní, kdy už budeme cvičit, jestli budeme dnes skákat přes gumu a kdy zase budeme hrát na fl étnu. Při tom všem ranním zmatku se snažím být usměvavá, laskavá, chápající, empatická, ale v říjnu se cítím, jako by už byl červen. Poprvé tento školní rok v září jsem zažila pocit, že se do školky netěším. Představy o mé práci a o mateřské škole jsou zcela odlišné od reality. Možná někdo namítne, že moje představy nejsou až tak důležité, ale co dítě a jeho potřeby? Jeho potřeba žít, vyrůstat a hrát si v klidném, pohodovém, láskyplném a podnětném prostředí, mít usměvavou paní učitelku, která na něj bude mít vždycky čas a která podá pomocnou ruku kdykoli bude potřeba. Mohu já toto vše zajistit „svým“ 28 dětem, či chcete-li 24 docházejícím? Částečným řešením a úlevou bylo změnit si pracovní dobu a na společnou činnost si děti rozdělit na mladší a starší. Řeknete, nic nového pod sluncem. Ale pozor, jednotřídní mateřská škola má přece jenom svá specifika. Dvě učitelky musí zajistit celý provoz MŠ od 6.30 do 16.30 hod., takže té překrývané pracovní doby zase tolik není. Přesto naše podmínky při čtyřech zaměstnancích považuji za přednost. Děti vítá každý den stále stejná tvář, nemusejí odcházet od rozehrané hry do jiné třídy, nejsou vytrhovány z činnosti, spí, jedí a hrají si stále ve svém prostředí a odpoledne nemusejí odcházet opět jinam s náručí plnou oblečení. Pevný a neměnný chod a řád jedné třídy je pro dítě potřebnou jistotou, pevným bodem, zvláště pro ty nejmenší. Je smutné, řekla bych až varující, jak jsme si zvykli za ta léta na vysoké počty dětí a už si to snad neumíme ani představit jinak. Naše učitelky dokážou a vydrží mnoho. Myslím, že by nemusely mít hned 15 dětí plus asistenta, jako je tomu všude okolo nás v Evropě. Stačilo by prozatím dodržovat počty dětí ve třídách stanovené vyhláškou. Nepřekračovat je ani výjimkami a tolik diskutované „čtyřhodinové“ děti, které vyžadují největší péči, moct započítat v normativu jako ostatní děti. Každý zasvěcený si snadno spočítá, že při našem věkovém složení třídy v podstatě na celé úvazky nedosahujeme. Ale jak je krátit na jednotřídní mateřské škole? A chce se nám vůbec pracovat za těchto podmínek a s takovým vypětím a nasazením, často ještě na zkrácený úvazek? Proč je u nás stále srovnáváno nesrovnatelné - počty dětí ve třídách MŠ s počty dětí na vyšších stupních škol? Děti nepotřebují více péče a lásky jindy než ve věku předškolním. Máme rády všechny své děti i svou práci, ale trápí nás, že jim nemůžeme poskytnout to, co potřebují a co si zaslouží.