Komunikace s kolegyní v MŠ

Trápí mě vztahy s kolegyní, s níž pracuji v jedné třídě mateřské školy. Příliš spolu nevycházíme. Kolegyně se mnou totiž moc nekomunikuje, je hodně odtažitá, „jede“ si svoje a v podstatě nebere ohled na to, že ve třídě jsme dvě. O nějaké domluvě na společném programu není moc řeč, ona prostě – jako „ta starší a zkušená“ – nadhodí téma, kterému se v zájmu dětí přizpůsobím. Je mi jasné, že je „služebně starší“, a má tedy více zkušeností, mrzí mě ale, že mi je ani nechce nějak předat. Spoustě věcí, které dělá, nerozumím, protože si se mnou o nich nepovídá. A zvláštně se chová i k mému dítěti, které chodí do školky, kde pracuji. Když za mnou někdy přijde do třídy (například v poledne, kdy mi končí služba), má takové divné, ironické poznámky. Říká třeba, že doufá, že nám „ta návštěva“ nerozhází hračky, že „některé děti“ nevydrží bez maminky a tak. Je mi z toho, přiznám se, nanic. Má poznámky i na moji adresu, třeba před rodiči dětí z naší třídy překroutí něco, co jsem řekla, a hlavně mi neoznámí, pokud jí rodiče nahlásí nějakou změnu. Tak třeba nevím, že jedno dítě už nebude v poledne spát. Když jsem se ptala, proč mi to neřekla, odpověděla, že to přece zapsala do knihy. Řešila jsem to s vedením školky, ale bylo mi řečeno, že to je naše věc. Navíc kolegyně je prý úspěšná, děti z naší třídy vyhrávají soutěže (protože na ně nesmírně tlačí a místo aby si hrály, tak podle pokynů malují obrázky), máme se prý domluvit. Ale ono to nejde! Někdy mi je z toho zle. Přemýšlím o tom, že bych odešla, ale to je těžké, v dnešní době. A sem tam mi je jí i líto, protože na mě působí jako osamělá, zkostnatělá bytost. Vím, že manžel ani děti s ní nežijí, asi to nemohli vydržet. Mám nějaké rozumné východisko, jak to přežít, nebo bych měla zvážit, že odejdu?