Jsme dospělí a měli bychom být rozumní. Snažíme se, ale ono to nejde. Třeba když nás čeká rozhovor s mámou nebo tátou, máme pocit, že jdeme na minové pole. Nevíme, kdy špatně šlápneme, s jistotou ale víme, že dříve nebo později dojde k výbuchu.
Poznáváte se? Právě pro vás jsou tyto řádky. Pro ty, kteří mají pocit, že jsou nepochopeni, s rodiči si nerozumí a raději jim jdou z cesty.
Rodiče si nevybíráme, to je starý známý fakt. Vybíráme si ale cestu a způsob, jak s nimi komunikovat. V dětství nemáme moc volbu, v pubertě se snažíme prosadit se, jak to jde, a v dospělosti ve vztazích tápeme. Vidíme chyby, které udělali rodiče a které jsme udělali my, a bývá to začarovaný kruh, kde není vítěz ani poražený. Obě strany cítí bezradnost a cítí se nedoceněny.
Z praxe vím, že lehké to nemá ani jedna strana. Dva generačně jiné světy budou vždy jiné, ať se nám to líbí, nebo ne. Také ale vím, že pokud vykročím ze svého stínu a budu chtít věci změnit k lepšímu, většinou to možné je. Cesta k cíli není jednoduchá, protože musím odpustit a přijmout své chyby i pochyby druhých.
Usmíření se s rodiči je možné i v případě, kdy tu pro nás nejsou fyzicky přítomní. Jde to niterní formou, vnitřní mluvou s nimi. Nejdůležitější emocí je upřímnost. Pošlete jim lásku, ať se stalo cokoli. Schovat se za lhostejnost nebo si říci, že vše vyřeší čas, nepomáhá… Jen láskou je možné léčit bolestné emoce.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.