Transgenerační přenos – neseme si prokletí předků?

Těmito slovy začíná kniha Helen Epstein Děti holocaustu z roku 1979, což jsou sebrané příběhy dětí, které přežily hrůzy holocaustu. Byla to tehdy převratná záležitost. Přeživší o svých zážitcích nechtěli – nebo mnohdy ani nemohli – mluvit a pro zbývající část společnosti by to znamenalo konfrontaci s těžko pochopitelným zlem. Zároveň s tím se začaly objevovat i otázky, jakým způsobem může dojít k přenosu traumatu na další generace. Vynořila se dosud opomíjená transgenerační problematika. Od samého začátku stála v popředí snaha o porozumění mechanismům, které vedou k přenosu symptomů a následné traumatizaci další generace.

Za co může předek…

Už rok před vydáním knihy Děti holocaustu si analytici Nicolas Abraham a Maria Török jako východisko svého bádání zvolili víru v duchy a v návrat mrtvých, kterou byli mimořádně fascinováni lidé všech kultur a všech dob. Podle názoru těchto dvou psychoanalytiků (kteří pocházeli z Maďarska a žili v Paříži) se ovšem nevracejí přímo zesnulí. Problémem je prázdnota, která v nás vyvstává působením nevyslovených tajemství. Takovým tajemstvím může být nesmířený konflikt, vytěsněná událost jako násilný skutek nebo incest, ale mohou to být i těžké nemoci. V každém případě jsou to události, které na rodinu vrhly „špatné světlo“. Dejme tomu předek, který pobyl ve vězení nebo byl popraven, čímž „udělal ostudu“ celé rodině, svým působením vytvořil pro členy rodiny nevyřešitelné dilema. Od té doby je zavřen v „kryptě“, v nevědomí těchto rodinných příslušníků. A tato krypta i s „fantomem“ předka uvnitř se pak předává z generace na generaci.

V osmdesátých letech se při pokusech o vědecké vysvětlení setkáváme s pojmy konkretizace a transpozice.