Sloupek Milana Petráka: Svět bez rituálů

Obejdeme se bez rituálů moci? Vzpomeňme si na humbuk kolem návštěvy čínského prezidenta. Jak by tato událost probíhala ve světě bez rituálů? Především je sporné, zda by v takovémto hyper racionálním světě prezidenti vůbec existovali. Ale dejme tomu, že ano. V tom případě by čínský prezident přiletěl letadlem na ruzyňské letiště, vystoupil, vyhledal příslušnou autobusovou zastávku, koupil si lístek a odjel někam na pražské sídliště. Zde by s trochou štěstí našel byt, který by sloužil coby sídlo českého prezidenta. Zazvonil by, český prezident by otevřel a nabídl mu turka. Bizarní představa, že?

Náklady na zajištění celé akce byly obrovské, a tak si může leckdo říci, že by bylo lepší se bez takovýchto drahých rituálů obejít. Či ještě lépe – obejít se zcela bez rituálů, kterými uznáváme něčí moc či nadřazenost. Ale ouha – i když to tak nevypadá, všichni máme tyto rituálu zažrané hluboko pod kůží. Dáváme jimi najevo nejen svůj vztah vůči panovníkovi, prezidentovi či předsedovi strany, ale také vůči komukoli, od koho zrovna cosi potřebujeme, případně vůči pánu domu, který byl tak laskav a vpustil nás dovnitř.

Přestavte si, že se nacházíte v cizím městě, počasí je pod psa, takže na ulicích nepotkáte živou duši. Hledáte nádraží, ale bloudíte, a mobil máte vybitý. Nezbývá než zazvonit u něčích dveří a poprosit ho o radu. Zastavíte se tedy u domku, kolem kterého procházíte, a stisknete tlačítko zvonku. Nic se neděje a vy si nejste jisti, zda zvonek funguje, a tak pro jistotu na dveře zaboucháte. Konečně se dveře otevřou a vy spustíte: „Dobrý den, já se moc omlouvám, že ruším, ale nevíte prosím vás náhodou, jak se dostanu na nádraží?“