Tři generace pod jednou střechou

Lenka smetá z balkonu listí na dolní terasu domu, kde má tchyně úhledně vyskládané květináče s begóniemi. Je to Lenčina malá pomsta za to, že tchynin jezevčík nedávno rozhryzal její kozačky. I když, po pravdě řečeno, hlavní důvod je ten, že Lenčin manžel právě odešel dolů za maminkou ochutnat její pověstný guláš, přestože Lenka bude za pět minut nahoře servírovat slavnostní nedělní oběd. Vítejte ve světě vícegeneračního bydlení!

Katolický týdeník přinesl nedávno článek s titulkem Vícegenerační rodina je jako symfonie. Ze zkušeností mnohých respondentů dodejme, že pokud symfonie, tak od Stravinského, Bartóka či jiného disharmonika. Za drtivou většinou společného bydlení tří či dokonce čtyř generací totiž stojí neutěšená bytová situace, a nikoli dobrovolné rozhodnutí sdílet pospolu životy.

Vejminek vs. důchoďák

Idylická představa velké rodiny, kde prababička kolíbá v sednici vnoučka a dědeček se synem štípají na dvorku polínka, patří minulosti. Ostatně, podle historiků nebyl ani dříve tento model rodiny tak zcela běžný už vzhledem k vyšší úmrtnosti. Lidé se zkrátka nedožívali příliš vysokého věku, a tak bylo soužití tří a více generací spíše výjimečné. Až v 19. století se dík rozvoji medicíny situace mění. Především na venkově vznikají tak řečené vejminky. Senioři zůstávají s mladou rodinou v rámci jedné usedlosti či statku, avšak bydlí ve vlastním prostoru, který je zpravidla oddělen od centrální domácnosti. Širší rodinu nezřídka doplňují i bratranci, sestřenice, strýcové či tety, zvláště pokud sami nezaložili rodinu, ovdověli, osiřeli apod.