Jiřina Prekopová: Věřím na nebeský management

Vy jste se pustila loni na podzim na dlouhou cestu? Kam až?

Do Mexika. Jedna moje žačka tam uspořádala velkou konferenci na mou počest. Jenže když jsem se tam dopravila, sklátil mě oboustranný zápal plic. Nevypadalo to se mnou vůbec dobře. Už jsem byla v „limbu“ a cítila, jak se vzdaluji od země. Zeměkouli jsem viděla z dálky, jako takový pingpongový míček.

Ale jste pořád tady...

Měla jsem takové protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou stranu jsem cítila, že tu pořád mám nějakou práci, nějaké poslání. A tak jsem poprosila Pána Boha, aby mě tu ještě chvíli nechal. A podařilo se. Já tomu říkám nebeský management. Doktoři nechtěli věřit tomu, že další den jsem měla úplně čistý nález na plicích. Musela jsem ale v Mexiku nějaký čas zůstat, než se manželovi mé žákyně (který je původem Němec) podařilo domluvit s pojišťovnou můj převoz zpět do Evropy. Vypadalo to všelijak, ale nakonec mě zachránilo to, že mluvím pořád po ránu česky. Když se ho z pojišťovny ptali, jestli nemluvím z cesty, odpověděl, že ho zdravím každé ráno v češtině. Ačkoliv vím, že je Němec. A oni to pochopili tak, že už jsem na tom asi špatně, a tak dokonce poslali lékařku, která mě doprovázela, a domů jsem letěla první třídou. To bylo bezva, mohla jsem si natáhnout nohy a dát si sekt … A v Mnichově na mě už čekala sanitka a odvezla mě domů do Lindau.

Vy pořád žijete napůl v Německu u Bodamského jezera a napůl v Čechách?

Spíš už v Čechách. V Německu je teď taková divná atmosféra. Neinspirativní. Navíc já se zabývám dětmi, a ty tam už skoro nikdo nemá.Kromě Turků.

Ale to u nás taky...

Ale tam je to ještě o něco horší. U nás lidi rodinu v zásadě chtějí, i když se jim to nakonec často nepodaří. V Německu se o to často ani nepokoušejí. Rodinu mají za překonaný koncept.

Vy jste německy uměla?

Ano, já měla němčinu ráda. Když se vyhazovaly německé knihy z knihoven, tak jsem si jich dost vzala. Díky tomu jsem mohla číst literaturu, která byla za komunistů zakázaná a těžko se sháněla.

Váš manžel taky?

Ano, Valentin musel za Slovenského štátu narukovat a pak se ke konci války dostal do západní zóny v Německu. Takže německy uměl. Ale potom jako agent za komunistů přecházel hranici a chytili ho. Postřelili ho a chytili. A dostal patnáct let. Ale já vlastně detaily toho, pro koho pracoval, nemám. On to neprozradil ani estébákům při mučení. A mně taky ne.

Poznamenalo ho to?

Určitě. On byl, jak říkají Slováci, „repa“. Silný, statečný chlap.  Férový, přímý. Ano znamenalo ano a ne znamenalo ne. Ale některé věci neříkal. Ostatně až po jeho smrti jsem se dozvěděla, že měl dítě. Přitom mi říkal, že nemůže mít následkem věznění děti. Ale když jsem se náhodou po jeho smrti (díky reportáži České televize, ve které ukázali jeho fotku) seznámila s jeho synem, stali se z nás dobří přátelé. Říká mi „maceška“ a občas mě navštíví s celou rodinou. Mimochodem, jako by mu z oka vypadl.

Jak jste se seznámili s mužem?

Ve vlaku. Náhodou. Jela jsem s kamarádkou a v kupé byl jakýsi německý hudební skladatel, který mi nadbíhal. Ale řeč nějak vázla. A můj muž seděl naproti, měl přes sebe přehozený kabát. Zeptala jsem se ho, jestli mu nevadí, že na chvíli otevřu okno. Říkal, že ne, že je zdravý. Přitom měl za sebou leukémii, následek práce v uranových dolech. Dali jsme se do řeči, a když říkal, že byl vězněn, tak už to byl můj člověk. Byla to láska na první pohled.