Mentor z YouTube

Muži, kteří se bojí žen

Peterson by se dal popsat mnoha slovy, ale asi nejvíc jako jakýsi internetový náhradní otec „ztracené generace“ mileniálů,mladých mužů především v anglosaském světě. Mužů, kteří dávají přednost pornografii před reálnými vztahy.  Mužů, kteří žijí na účet rodičů. Mužů, kteří hledají útočiště v nejrůznějších extremistických hnutích. Mužů, kteří prostě nevědí co se životem. Přehnané?  Jenže třeba v Británii je sebevražda nejčastější příčinou úmrtí mužů do čtyřiceti pěti let.  A v USA existuje celé hnutí mužů, kteří v hrůze před feministkami dokonce plánovitě odmítají ženskou společnost.

Co jim radí Peterson? Přestaňte dělat to, o čem víte, že je to špatné (protože to většinou víte a stejně to děláte). Postavte se problémům! Dospějte konečně! Chcete změnit svět? Ukliďte si nejdřív v pokoji! Neobviňujte nikoho jiného než sebe. Nečekejte, že život je cokoliv jiného než boj a neustálé pády.  Připadá vám to jako docela obyčejný zdravý rozum? Petersonovi taky: „Je to neuvěřitelné. Říkám jim něco o zodpovědnosti a oni se úplně rozzáří, jak je to dobrý nápad. Že jim to ještě nikdo neřekl. Že slyšeli jen o právech, ale ne o povinnostech. Prostě neuvěřitelné!“ Zodpovědnost přitom považuje za hlavní vlastnost, kterou by muž měl mít. „I takový trouba jako Homer Simpson považuje za selhání sebe coby muže, manžela a otce, když v jednom z prvních dílů první série nedostane vánoční prémie a nemá za co nakoupit dárky.  A to samé se děje v praxi. Nejčastější důvod deprese je v Americe to, že muž středního věku ztratí práci a už novou nenajde. V tu chvíli obvykle končí. Nenávidí se. Vyvolá si chronické bolesti a depresi a lékaři to pak řeší těžkými antidepresivy.“

Peterson promlouvá ke světu, kde je všechno relativní, kde jsou hodnoty vysmívané, kde jsou velká díla minulosti přezkoumána, zda jsou dost politicky korektní, a kde klademe práva nad povinnosti. Promlouvá ke triviálnímu světu, ve kterém západní univerzity ochraňují emocionální komfort svých studentů takzvanými bezpečnými prostory, kde nikdo nesmí říct, udělat ani naznačit nic, co by vám mohlo způsobit nějakou emocionální újmu. Promlouvá do světa, kde mizí hranice mezi skutečným násilím a verbální kritikou, protože jakákoliv kritika může být označena za verbální násilí, které je kladeno na roveň násilí skutečnému podobně, jako je sáhnutí na kolínko v logiceMeToo stavěno na roveň znásilnění. Promlouvá do světa, který je natolik posedlý rovností, že mu moderátorka BBC vyčítá, že většinu jeho posluchačů tvoří muži. „Ano, ale já z nich dělám takové muže, které ženy chtějí mít. Protože ženy nechtějí ,sněhové vločky‘“, odkazuje Peterson na populární označení dnešní křehké a přecitlivělé generace. 

Chybějící vzory

Peterson vrací na scénu staré velké příběhy. Je fascinujícím řečníkem, který své přednášky prokládá neuvěřitelným bohatstvím příkladů z praxe, z literatury (cituje s oblibou  Dostojevského, ale i Nietszcheho či Junga), z dějin, z mýtů...Prokládá své přednášky velkými příběhy minulosti z antiky, Bible i tragických děl 20. století. Zmiňuje holocaust a gulag a připomíná lidem, že nežijí jen tady a teď, ale že jsou součástí nějaké historie a kultury. A že nejpevnější přátelství lze navázat s mrtvými velikány – se spisovateli, básníky, skladateli a dramatiky, kteří nám předávají moudrost předků.

Sám ví, co to znamená poprat se se životem. Peterson má rodinnou historii těžkých chronických depresí, kterou trpěl jeho otec, on sám i jeho dcera. Prožil mládí v depresivním městečku na severu Kanady coby fyzicky slabý tlouštík, který „opravdu hodně pil a kouřil.“ Netají se tím, že má alkohol rád a musí se dodnes hlídat, aby pití nepřehnal. Zdůrazňuje, jak mu pomohl sport –  nejen fyzicky, ale i psychicky tím, že se donutil k pravidelné činnosti, ke které se mu moc nechtělo.  Se ženou se starali o těžce nemocnou dceru Mikhailu, která trpěla od dvou let kvasinkovými a bakteriálními infekcemi, od sedmi let revmatoidní artritidou a od desíti let idiopatickou hypersomnií, takže prospala 17 hodin denně. A aby toho nebylo málo, připočtěme problémy s kůží – svědivost, bolestivé puchýře a cystickou akné. V sedmnácti letech navíc prodělala dvě operativní náhrady kloubů (kotník a kyčel). Mikhaila  brala od páté třídy antidepresiva, amfetaminy a léky omezující činnost imunitního systému. Nakonec se takřka zázračně vyléčila dietou, v níž hlavní roli hrálo vyřazení glutenu a mléčných výrobků (píše o tom na svém blogu – nejpříjemnější na její dietě je, že umožňuje pít čistou vodku a dobrou whiskey…).

Čím se Peterson proslavil?
V září 2016 nahrál Peterson na YouTube první z řady tříhodinových videí o diktátu politické korektnosti na univerzitě a o novém dodatku ke kanadské antidiskriminační legislativě. Onen dodatek se jmenuje C-16 a přikazuje, že na určitých místech (například federální úřady a univerzity) musíte nově označovat osoby transgenderové orientace zájmeny, které si samy vybraly. Podle genderové teorie si totiž můžete vybrat mezi takřka nekonečným množstvím jakýchsi sociálních pohlaví (tedy genderů –  New York jich například uznává přes třicet – jen tak namátkou: Bi-gendered, Cross-Dresser, Pangender, Gender Fluid). A tudíž jsou potřeba nová zájmena, nejen on, ona a ono. Ale třeba i ve, xe, ze, zie ae, ey atd. Peterson odmítl zájmena používat a ve svém videu zkritizoval teorii genderové fluidity  (zjednodušeně řečeno to, že vaše identita může být absolutně čímkoliv, co si umanete – třeba osmiletou čínskou dívkou nebo pejskem). Strhla se bouře. Klasicky liberální profesor a milovník Junga a Freuda se dočkal obvinění z šíření nenávisti či příslušnosti ke krajní pravici. Progresivní studenti na něj na kampusu křičeli a univerzita mu poslala dvě varování, aby zvážil veřejné vystupování. Peterson udělal pravý opak. Začal natáčet své přednášky, debatovat na YouTube, vystupovat v médiích i na slyšení kanadského senátu. Jeho sledovanost rostla od desítek přes stovky tisíc až k milionům.

Právo na štěstí? Ne!

Možná je to tvrdým dětstvím v severní Kanadě, možná bojem s depresí či zátěží spojenou s obavami o dceru, ale Peterson je přesvědčeným zastáncem hesla, že nic v životě není zadarmo. Za nejhloupější frázi považuje právo na štěstí. „Smyslem života není štěstí.“ Nemůžeme být totiž šťastní pořád.  Udělat ze štěstí hlavní smysl života je triviální.  Tím, jak je štěstí vyzdviženo na piedestal, vzbuzuje v mladých lidech jakýsi stud za to, že místo toho, aby byli šťastní, neustále překonávají nějaké překážky.  Jenže život je utrpení a utrpení je cena za to, že jsme na světě.

Když na Petersona jeho protivníci křičí, aby je respektoval, odpovídá jim, že respekt není nic automatického. „Respekt si musíte zasloužit. Pokud bude mít každý respekt, je to inflace respektu. Je to jak v Simpsonech, kde v jedné epizodě muselo každé dítě vyhrát první cenu.Jakou má pak ta první cena cenu? Respekt mám jen k lidem, co si ho zaslouží.  Pro ostatní je na místě běžná slušnost.“

Neklaní se před rovností. Lidé nejsou stejní. „Možná z vás nebude špičkový právník, protože to nebude z většiny lidí,“ říká. „Ale bude z vás třeba skvělý obchodník. Obchodník či řemeslník je poctivá a potřebná práce.  Je radost potkat někoho, kdo to dělá dobře a poctivě.“  My všichni, co jsme kdy museli něco opravovat či stavět, mu asi dáme za pravdu, že takových by bylo potřeba víc…

Rovnost šancí Peterson vítá, ale absolutní rovnost ve výsledku je podle něj nemožná. Například posedlost rovným zastoupením mužů a žen v rozhodovacích pozicích, o kterou se v případě firem obchodovatelných na burze rozhodla Evropská unie postarat zvláštní směrnicí.Jenže proč nejsou ženy ve větším počtu manažerkami velkých společností? Jordan Peterson jako psycholog s takovými lidmi pracoval. Věnoval se práci pro společnost, která vybírala špičkové manažery. A říká: „To nejsou kapitalisti z obrázků, kteří s cylindrem na hlavě a doutníkem v puse sedí u sklenice whiskey. To jsou lidé, kteří neuvěřitelně efektivně pracují od sekundy, kdy se vzbudí, do sekundy, kdo jsou spát. A pracují čtrnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. A většina z nich jsou muži.  Otázka není, proč nejsou ženy v těchto ,pozicích moci‘. Otázka je, jak to, že se vůbec najde dost mužů šílených natolik, aby to dělali? Protože jen šílence baví pracovat 80 hodin týdně. Je to ten typ lidí, které kdybyste posadili doprostřed hustého lesa, budou  alespoň celé dny kácet stromy...“. 

Ženám, které touží po vysoké kariéře, radí: „Zkuste si představit, jak vedete korporaci. Zamyslete se nad tím, jaké problémy vám dělá udržet v pořádku svoje vlastní účty, a teď vedete firmu s miliardovým obratem. To je komplexní práce. A máte nepřátele, kteří se vás snaží dostat. Neustále cestujete, abyste udržela kontakty, které udržet musíte. Opravdu není co závidět. To nemá nic co dělat s nějakou maskulinní strukturou hodnot. Protože když pak pracujeme s ženami, kterým je čtyřicet a nemají rodinu, jsou sice vysoce inteligentní a schopné, ale opravdu nejsou šťastné. Co budou dělat mezi čtyřicítkou a smrtí? Bez rodiny a vztahu? Vést firmu? To je naplní? Možná jednu z tisíce.“

Méně je někdy více

Peterson radí k jakési přirozené skromnosti. „Pokud vyděláváte dost na to, abyste platili složenky, jste v pohodě. Víc peněz vás o moc šťastnějšími neudělá.“ A to si podle Petersona ženy uvědomují víc než muži. Navíc ženy, které by mohly obsadit vrcholné pozice, jsou pochopitelně vzdělané a úspěšné, tudíž vdané za ještě úspěšnějšího muže, a mohou tak bez jakýchkoliv obav ve třiceti rodit děti. Kdežto muž vydělává dál. Ze soutěživosti. Je to jako scéna z filmu Vlk z Wall Streetu, kde se dva makléři trumfují, kdo vydělá za rok víc. K tomu Peterson dodává, že někdy je lepší mít peněz méně. „Zvláště když máte trochu problém s kokainem.“