Čas na psychoterapii aneb když trápení nepřechází

Psychologové jdou prý „na dračku“?

Neznám v Praze jediného psychoterapeuta placeného ze státní kapsy, který by měl tento týden volný termín. Z obyvatel vesnice mého dětství neznám naopak nikoho, komu by jen na vteřinu přišlo na mysl někoho podobného navštívit. Psychoterapie žije a vyvíjí se s velkoměstskou kulturou a způsobem života. To, co město řeší psychoterapií, řeší ves prací, sousedskou podporou a alkoholem. Zdá se, že lidé jsou spíše vtahováni/přitahováni oním městským tlakem než volným plynutím na venkově. V určitém ohledu můžeme psychoterapii vnímat jako reakci na život ve vnitřním tlaku. Tygr není neurotik, i když žije v mnohem větším vnějším tlaku, protože musí bojovat za svůj život.

Ale hlavně je důležité mít stále na paměti, že psychoterapie se zabývá především vnitřním světem konkrétního člověka. A to je vždy srážka jedinečné osobnosti s jedinečným nitrem a osobní historií s určitou životní situací. A to každý z nás prožívá svým jedinečným způsobem. A tak jeden se v současném rychlém světě hroutí, druhý si výská, třetí se raději zavře do své bubliny. Žijeme život, na který jsme nebyli evolucí připraveni.

V minulosti byl běžně rozšířený názor, že kdo potřebuje psychologickou pomoc, je cvok. 

Kolegové zabývající se neurovědami nám ukazují, jak jsou naše mysl, náš mozek evolučně nastaveny tak, že automaticky vytváří koncepty – celky, které dávají smysl. To má své veliké výhody. Stačí vidět půlku lva za stromem a nemusím se jít podívat, zda je tam opravdu i ta druhá. Má mysl dotvoří obraz. To má ale i své nevýhody, když nejde tento smysluplný celek vytvořit. Podívejme se na manželský pár v konfliktu. Jeden partner věří, že jen vysvětluje své stanovisko, druhý jej vnímá jako agresivního a zraňujícího. Pak realita vypadá z jedné strany jako pomeranč (jen ti to vysvětluji) a z druhé jako mačeta (záměrně mě zraňuješ).

Není pro nás lehké si představit, že realita v mysli druhého je vnímána odlišně. Že každý vidíme svět zcela jedinečně. Je to daň, kterou jako lidé platíme za svoji schopnost pobývat v nehmotném světě představ, myšlenek. O tom, že za stromem je lev, bychom neměli pochyb. O pocitovou realitu (je-li lepší prezident Drahoš, nebo Zeman) se popereme. Představou cvoka si mysl pomáhá, aby jí svět dával smysl. Pakliže vidíš můj pomeranč jako zbraň, musíš být logicky cvok. Jedině cvoci vidí místo pomeranče mačetu, to dá rozum, ne? Upokojíme se a můžeme se zítra rozvést. Druhá možnost je, že cvok jsem já, protože prý mám v ruce zbraň a vidím ji jako pomeranč. A jedině cvoci vidí místo mačety pomeranč. To je sice smutné, že jsem magor, ale opět to dává smysl. Cvok je taková pohyblivá konstanta, takové x, které když dosadíte do rovnice, tak to naší evolučně kalibrované mysli dodá klid.

Osobně považuji své klienty za bytosti velmi odvážné, které jsou ochotny podniknout cestu do svého neznáma. Odměnou za to může být pochopení, které spojí ony dvě původně neslučitelné věci. Muž si třeba uvědomí, že se na svoji ženu tenkrát opravdu zlobil a že jeho hněv/mačeta chtěl také zraňovat. Jen svůj hněv tenkrát necítil.

Jakou roli tady hraje psychoterapie? 

Psychoterapie je cesta do hor, po které půjdu s vámi. Chcete-li. Jsem vycvičen se v horách pohybovat, budu stát při vás, ale nemohu vám zaručit, že vím přesně, co se tam stane. Nečekám ani, že vy budete jasně vědět, kam chcete jít. Stačí, že víte, že už nechcete zůstat na místě. Moje zkušenost mi dává naději, že nás cesta trochu povede sama a trochu ji budeme společně hledat a obvykle najdeme místo, kde budete více se svým životem spokojen. Psychologie je cestovní kancelář, která vám ukáže důležitá místa v krajině vašeho příběhu a poradí vám, jak se v ní máte chovat, aby to dopadlo co nejlépe. Řekne vám o zákonech a pravidlech, která v kraji duše platí.

Sociální služby vás vezmou za ruku, nakoupí vám potraviny a repelenty, probudí vás ráno uvařenou kávou, abyste nepřišli o východ slunce. Vědí, že na víc nemáte sílu. Čas na psychoterapii je, když se už delší dobu probouzíte s pocitem marnosti, nespokojenosti. Čas na psychoterapii je, když přemýšlíte, proč vám váš vztah opět nevyšel. Když máte vztek, smutek, prázdnotu, strach, nespokojenost – různé stavy, které vás obtěžují a pro které nemáte vysvětlení. Když vám doktor řekne: „Heleďte, pane Drahoto, už jsme udělali všechna vyšetření a z našeho pohledu jste úplně v pořádku,“ ale vás stále bolí břicho, hlava, záda, srdce…Čas na psychoterapii je, když máte jakékoliv trápení a už jste zkusili běhat, povídat si o tom s přáteli, nechat to chvíli plavat – a ono to stále nepřechází.

V čem tedy spočívá efektivita psychoterapie? A má nějaká rizika?

Když se žena potřetí rozvede s mužem, který příliš mnoho pil, má dvě možnosti. Vdát se počtvrté za alkoholika nebo se zastavit a říci sama sobě: „A proč to vlastně děláš, holka?“ A může s pomocí psychoterapeuta prozkoumávat svůj příběh a zkusit si najít odpověď na to, co ji do těchto vod táhne. Efektivita psychoterapie spočívá v porozumění vlastnímu životnímu příběhu. Rizikem je, že na to nepřijdeme.

V psychoterapii budují dva lidé důvěrný vztah, ve kterém lze zkoumat klientův život. Vztahy jsou kostrou každého člověka. Mohou ho podpírat a mohou být bolestivou zlomeninou. I to se v psychoterapii výjimečně může stát.
Je tu tedy riziko, že se nic nezmění, je tu riziko, že se zraníme, a je tu riziko, že nic nezkusíme. Ale život je riskantní i bez psychoterapie.