Co mi vlastně je?

Deprese jako takové se u mě začaly projevovat v pubertě. Již v raném dětství jsem se potýkala s úzkostmi a byla jsem velice citlivá. Měla jsem nízké sebevědomí a to nejspíš zapříčinilo šikanu spolužáky. Ve škole jsem měla špatné známky. A protože jsem se neuměla ubránit, na chvíli jsem se i já stala tou, co šikanuje. Myslela jsem si, že když se přidám na stranu těch zlých, přestanou mi ubližovat. 

Prázdniny na jihu

Abych byla silnější a zbavila se strachu, poslala mě má maminka k jedné známé na letní prázdniny. Bylo to ve čtrnácti letech. Přijela jsem do jižních Čech, do prostředí, kde nikoho neznám. Snahou mé matky bylo, abych se naučila být samostatná a čelit věcem, které by mi mohly přivodit strach a úzkost.

Na začátku pobytu jsem měla strach seznámit se s novým prostředím a lidmi, ale po pár dnech jsem jako by dostala novou energii a sebevědomí. Strach zmizel. Skamarádila jsem se s místní mládeží a měla konečně pocit, že někam patřím, nebojím se mluvit a seznamovat s cizími lidmi. Začali jsme chodit na diskotéku a do hospody. Naučila jsem se pít alkohol.  Ale zbavila jsem se i jiných zábran. Sice jsem zůstala pannou, ale vystřídala jsem pár kluků. Najednou jsem chtěla být středem pozornosti.

Když jsem pak v září nastoupila na střední školu, neměla už jsem takový strach z šikany a posměchu. Když mi bylo šestnáct let, nasbírala jsem spousty známých a přátel. Tolik pozornosti mi velice lichotilo a zvedalo mi to sebevědomí. Začala jsem chodit na koncerty, po hospodách, užívala si mládí a tím i sexuální styky bez jakýchkoliv zábran. Ve většině případech zapříčinil tyto činy alkohol, ale i střízlivá jsem nebyla zrovna andílek. Jenže po víkendu přišla vždy kocovina. A nejen ta alkoholová. Přicházely pocity viny, úzkosti a deprese. Ale já jsem nepřestala. Měla jsem i vysoké kapesné, utrácela jsem za alkohol, zábavu, festivaly a oblečení… Idylka skončila v osmnácti. Otěhotněla jsem.

Čtěte také: Už dost povrchní léčby psychózy

Po porodu se zvýšily deprese a pravděpodobně už i mánie. Sice jsem už neměla tolik času se poflakovat se známými, ale občas se našly příležitosti, kdy mi rodina hlídala syna. A já mohla jít mezi lidi se bavit. Opět přišel na řadu alkohol, probdělé noci a sexuální touhy.

V té době jsem šla poprvé k psychiatrovi. Deprese mě dovedly k velkým atakám, pláči a bolesti. Stále jsem plakala a nedokázala se starat o syna ani zvládat běžné činnosti. Maminka mě objednala na kliniku, kde vás přijmou v kteroukoli dobu a zajistí první léky na zklidnění a lepší spánek. Po krátké době vyhledala má rodina psychiatra. 

Začala jsem k němu docházet. Naordinoval mi léky na deprese a ataky. Po pár měsících a pravidelných návštěvách psychiatra se doktorka rozhodla ukončit léčbu pomocí antidepresiv. Nadále jsem však měla docházet na sezení. Jenomže když jsem se zase začala cítit zdravá, ztratila jsem zájem o léčbu.