Sloupek Milana Petráka: Co změní klinická smrt?

V roce 2008 onemocněl bakteriální meningitidou a na týden upadl do kómatu. V tomto stavu i on prošel zkušeností blízkosti smrti. Vznášel se mezi růžovobílými oblaky a setkal se se zvláštními průhlednými světélkujícími bytostmi. Doktor Alexander považuje za jisté, že tyto vjemy pocházejí z období, kdy jeho mozková kůra nefungovala a on tedy měl správně ležet v bezvědomí a vůbec nic nevnímat. Svou zkušenost Alexander popsal v knize Nebe existuje: Cesta neurochirurga do posmrtného života. Z pohledu vědeckých skeptiků mohl nakladatel sotva přijít s více provokativním názvem. 

Snahy vědeckých skeptiků jsou mi v mnohém sympatické. Díky nim se hůře daří podvodníkům nabízejícím „zázračné“ výrobky, rádoby léčitelům a šarlatánům, kteří se odvolávají na pseudovědecké argumenty. Mrzí mě ovšem, že skeptici házejí do stejného pytle i výzkumníky, jako je zmíněný Eben Alexander či autor věhlasné knihy Život po životě Raymond Moody. Napadá mě otázka, jaký důsledek by na postoje vědeckých skeptiků mělo, kdyby i oni prošli zkušeností blízkosti smrti. Alexander není jediný striktně materialisticky uvažující člověk, který po svém oživení začal věřit, že „náš“ svět je pouze malou součástí složitější a bohatší reality. Na druhou stranu lidé s dogmaticky náboženskou vírou se po zkušenosti s klinickou smrti zbavili svého netolerantního postoje a získali uvolněnější pohled na svět.

Jitka Skopalová, Jakub Hněvkovský: Smrt je přirozenou součástí života

Nedokážu se bez výhrad přiklonit na stranu vědeckých skeptiků, když jsem sám zkušeností klinické smrti neprošel a nevím, jak by mě změnila. Existují pokusy tyto zážitky vysvětlit třeba na základě snížení hladiny kyslíku v krvi a uvolněných endorfinů. Jedná se ale o zatím jen o spekulace, které nedokážou vysvětlit, proč jsou tyto zážitky vnímány jako „reálnější než naše běžná realita“, místo aby šlo o čisté halucinace, proč jsou „slovy nepopsatelné“ a proč ti, kteří jimi prošli, se často vracejí jako vyzrálejší osobnosti. Za nějakou dobu, řekněme za pár desítek let, se snad dozvědí odpověď čtenáři i autor tohoto textu. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.  Uvidíme, zda toto přísloví platí i po smrti.