Mezi patnácti a třiceti lety se toho v životě děje opravdu hodně. Dospíváme, ukončíme školu, nastartujeme kariéru a založíme rodinu. Ale taky nejvíc riskujeme a máme největší šanci se zabít. Anebo skončit jako doživotní budižkničemu. Je to období mladší dospělosti. V evoluční minulosti touto dobou chodili kluci do války, proto mladší dospělosti pro názornost říkejme „válečnické období“.
Hranice mezi adolescencí a mladší dospělostí je nezřetelná a dost pohyblivá díky vzdělávacímu systému. Ti, kteří zůstávají na školách, dospívají pomaleji než ti, kteří jsou nuceni se po střední škole či učilišti postavit na vlastní nohy. Ať tak či onak, pokud kluk nenašlápne kariéru do 30 let, tak ji nenašlápne nikdy. To je ovšem v praxi problém mimo jiné i díky nekonečnému vzdělávání. Evropská unie opravdu hloupě vymyslela, že polovině populace vcelku zadarmo rozdá vysokoškolské tituly, alespoň tedy Bc. Vysokou školu tedy budou mít všichni s IQ 100 a výš. Jenže když se kluci do 30 let povalují po různých nedodělaných školách, navíc s ubohou úrovní, tak naprostá většina z nich odvykne práci a ve střední dospělosti už nikdy nenajdou energii na budování kariéry. Nejsou schopni ani začít dělat řemeslo, protože i to je na ně moc práce a je to „pod jejich úroveň“.
Druhý problém ve stejném věku jsou mamahotely, kde matky zabrání vypiplanému synovi v reprodukci a založení rodiny tím, že si ho ponechají samy pro sebe jako partnera na stáří. V pohádkách dobře věděli, proč musel Honza do světa na zkušenou dřív, než se oženil… Zkuste si sami vybavit nějaký případ kluka, který nebyl schopen dodělat žádnou školu, do třiceti let se poflakoval od ničeho k ničemu, a najednou po třicítce vstal jako Fénix z popela. Většina lidí si na žádný takový případ nevzpomene, protože se vyskytují s pravděpodobností menší než jedno promile.
Někdy za to děti viní rodiče. Na pomezí, kdy děti dokončily školu a mají vykročit do dospělosti, si najednou uvědomí všechny těžkosti a obtíže, které je čekají. Najednou vidí, jak nedostatečně jsou na život připraveny a co vše jim chybí. A schytají to rodiče – děti jim vyčítají, co vše jim nedali, ale měli, jak pokazili výchovu, co udělali špatně. To je známka toho, že stále ještě spoléhají na pomocnou, až záchranou ruku rodiče, tedy že stále uvažují jako děti a ne jako dospělí, kteří spoléhají především na sebe a ne na rodiče. Zde prospívá rodičům vědomí, že touto fází nevděku si děti často musejí projít, než se postaví na vlastní nohy, a že je to proto pouze přechodná fáze.
Čtěte také: Význam hranic v dospívání
Vraťme se k základní poučce, že „kdo nezačne do třiceti, nezačne vůbec“; je ale dobré si uvědomit, že to platí jen pro muže. Ženy jsou dvoukariérovéa na rozdíl od mužů jsou schopné započít novou úspěšnou kariéru i poté, co odchovají své děti. Ve čtyřiceti pěti letech běžně začínají druhou kariéru v době, kdy muži pomalu tu svou končí. U intelektuálních zaměstnání jsou tato čísla mírně posunuta do vyššího věku, ale kvalitativně je to stejné.
A proč píšeme v úvodu, že ve válečnickém období mají lidé největší šanci na to se zabít? V období mezi pubertou a střední dospělostí mladí opravdu neuvěřitelně snadno riskují svůj život. Řidiči s dvanácti trestnými body jsou převážně do pětadvaceti let, stejně tak většina pachatelů riskantní trestné činnosti i provozovatelů extrémních sportů. V manažerských pozicích se toto bohorovné období projevuje tím, že mladí dělají neuvěřitelně riskantní rozhodnutí s představou, že jim se nemůže nic stát. To je daň, kterou se platí za energii, která je nutná k budování kariéry. Dá se mírnit a kompenzovat morálním formováním v předchozích letech (např. páté přikázání – nezabiješ, ergo nesmíš ani zbůhdarma vstupovat do riskantních situací).
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.