Mohou za vaše nevydařené vztahy rodiče?

Řada myšlenkových směrů se snažila popsat, co rozvíjí a utužuje mezilidské vazby. Od Freuda po tvarovou (Gestalt) psychologii. Existuje však ještě jeden důkladně prostudovaný, přesto veřejnosti asi nejméně známý proud. Říká se mu teorie přilnutí či teorie citové vazby. A je stále více oceňován pro svou schopnost vysvětlit a zlepšit to, jakým způsobem fungujeme ve vztazích. 

Půl století trvalo…

Před více než padesáti lety s ním přišel britský psychoanalytik John Bowlby. Jeho kolegyně, Američanka Mary S. Ainsworth, následně teorii přilnutí vědecky ověřila. Dnes jejich myšlenky prožívají průlomové období a aplikují se leckde – od mateřských školek až po nejrůznější programy osobního rozvoje. Odborníci na psychologii, neurovědu, sociologii a vzdělávání se dnes shodují, že hlavní poselství teorie – tedy to, že kvalita našich nejranějších citových vazeb zásadně ovlivňuje to, jak se chováme v dospělosti – je v éře, kdy lidé mají blíže ke svým smartphonům než k sobě navzájem, mimořádně rezonujícím konceptem. 

Teorie citové vazby tvrdí, že koncem prvního roku života máme v mozku pevně otištěnou šablonu toho, jak si myslíme, že vztahy fungují. A onen otisk je založený na tom, jak s námi zacházejí rodiče či ten, kdo o nás nejvíce pečuje. Z evolučního hlediska to dává smysl, potřebujeme prostě co nejrychleji přijít na to, jak přežít v prostředí, které nás obklopuje. „Pokud jste bezpečně svázáni, je to skvělé, protože očekáváte, že pokud máte nějaké potíže, můžete se na někoho obrátit pro pomoc. A naopak cítíte, že tu v případě potřeby budete pro druhé,“ říká Miriam Steeleová, ředitelka Center for Attachment Research (Centra pro výzkum vazeb) v New Yorku. 

Čtěte také: Jak vypadá „správná“ výchova?

Daleko méně skvělé ale je, že pokud patříte k těm 40 až 50 % mimin, která mají podle závěrů analýzy výzkumu nejisté vazby kvůli tomu, že jejich nejranější zkušenosti nebyly právě optimální (jejich pečovatelé byli buď nepozorní, despotičtí, odmítaví, nezodpovědní, nepřítomní, nebo možná zastrašující). „V takovém případě se musíte naučit spoléhat jen sami na sebe,“ říká doktorka Steeleová. Později si tito lidé musí zformovat bezpečné vazby, a překonat tak svůj chybně fungující vnitřní model.

Se skoro padesátiprocentní rozvodovostí se to může zdát jako poměrně nelehký úkol. Ano, výzkumníci říkají, že lidé, kteří vyrostli v modu nejistých vazeb, mají tendence naplňovat pouze svá vlastní očekávání, a to i v případě, že se nesetkávají s pochopením. Mohou se podvědomě chovat necitlivě, nezodpovědně nebo despoticky, podle toho, co sami znají nejlépe. Anebo utíkají z pevnějších vazeb, protože jim nic neříkají, či je dokonce děsí. 

Všichni jsme velká mimina

„Náš systém vazeb přednostně vidí věci, které se nám staly v minulosti,“ potvrzuje dr. Amir Levine, psychiatr z University of Columbia a spoluautor knihy Attached, která odhaluje, jak naše vazby a chování, které předurčují, ovlivňují neurochemii v mozku. „Funguje to podobně jako vyhledávání v Googlu, které vám našeptává věci, které jste už jednou hledali,“ vysvětluje. 

Přesto minulost nemusí být nutně osudem. Intervenční programy na University of Delaware hlásí úspěch při práci s rizikovými skupinami (například nezletilými matkami), při které se jim snaží pomoci změnit jejich naučené vazby (často předávané po celé generace), a vytvořit tak pro ně mnohem bezpečnější vztahy. Jiná intervenční strategie zaměřená na teorii vazeb s názvem Circle of Security, která funguje ve dvaadvaceti zemích, také hlásí vysokou efektivitu. 

Co mají oba systémy společné, je práce na tom, aby si charakter svých vazeb a s ním spojené možné „sabotážní“ chování účastníci v první řadě uvědomili a následně se naučili, jak vybalancovat svou zranitelnost a autonomii ve vztazích.