Editorial 10/2018

Milé čtenářky a čtenáři,

podzim na nás dolehl v plné síle, ale to každým rokem, takže vás ušetříme rad, jak přežít podzimní depresi. Kromě cesty do jižních krajů totiž žádný zázračný recept neexistuje. Kromě jednoho – zachumlat se do peřin s říjnovou Psychologií dnes. Začíst se můžete do rozhovoru s rektorem Masarykovy univerzity Mikulášem Bekem, mimo jiné i o tom, proč je hloupost vyžadovat po studentech řady oborů bakalářské práce. Coby vyučující na dvou univerzitách to podepisuji všemi deseti! V lepším případě je to kompilát, v horším plagiát. Požitek z četby něčeho zajímavého má člověk tak v jednom případě z deseti.

Tématem čísla jsou tentokrát osudy dcer narcistických matek.  Pokud máte dojem, že vám to s matkou neklape, po přečtení si možná s úlevou uvědomíte, že by to mohlo být i mnohem horší...  Ale vážně: nebylo to lehké psaní. O maminkách obvykle neuvažujeme jako o sobeckých sebestředných bytostech, ničících životy svých dětí. Ovšem i to se někdy stává a je dobré o tom vědět.  Přejděme ale k lehčím tématům: od kouče Martina Zikmunda přinášíme první část třídílného seriálu o psychosomatice. Z Národního ústavu duševního zdraví se dozvíme o zajímavé studii o tom, jak chytré brýle s vestavěným GPS mohou měnit strukturu mozku. K horšímu…  V rozhovoru se zkušeným vyšetřovatelem zjistíte, jak dobrým psychologem musí být při výslechu kriminalista a kdo jsou obvykle lidé, kteří vám něco ukradnou.  Instruktor sebeobrany Lukáš Houdek zase přináší dobré rady ženám, jak se bránit obtěžování. Ve zkratce – nenechte si nic líbit! Vzdáleně s tím souvisí i další téma – jak říkat ne! Velmi důležitá a potřebná vlastnost… S právníkem a psychologem Matějem Stříteským z Ligy lidských práv si povídáme o nedobrovolných hospitalizacích, které se podle něj stále používají v míře poněkud zbytečné. A příklady, které uvádí, mu dávají za pravdu.   Zastavíme se u hypnózy (ano – funguje, ale jen u někoho) a pokračujeme v seriálu mého redakčního kolegy Mojmíra Sedláčka o největších omylech psychiatrie.  A v reportáži z jednoho pěkného místa v pražské Troji uvidíme, jak probíhá pokus vytvořit v naší atomizované městské společnosti širší komunitu lidí, kteří si navzájem pohlídají děti, pomůžou, poradí a prostě fungují tak trochu jako kdysi dávno široká rodina. Je to v začátcích, ale držím jim palce.