Nikdy nebudu dost dobrá

„Jsem kreativní typ, a matce se to nelíbilo. Teď je mi padesát, ale i přesto mi vyhubuje za nepořádek, když přijde na návštěvu.“ – „Matka byla uznávaná pianistka a já se snažila být jako ona. Její očekávání jsem ale nenaplnila. I dnes nespokojeně mlaská, když dělám chyby.“ – „Když jsem dala matce jako malá dárek ke Dni matek – tabulku s nápisem Nejlepší maminka na světě, matka ji na chvíli někam pověsila, ale pak ji sundala a vrátila mi ji.“ – „Nikdy jsem nebyla tlustá, ale když mi bylo dvanáct, začala mě nutit hubnout. I teď v dospělosti před návštěvou u ní dva týdny předem hladovím, abych byla dost hubená.“ – „Měla jsem hezky štíhlý pas, ale když jsem si vzala pásek, který ho ještě zvýraznil, řekla mi, že vypadám jako děvka.“ – „Matka nepřišla ani na mou promoci. Prý je moc horko.“ – „Matka pořád s někým randila a vyprávěla mi všechno o muži, s kterým právě byla na rande. Přála jsem si, aby se zajímala o mě, ale vždycky jsme musely mluvit o jejích chlapech a jejím citovém životě.“

Všechno špatně

Všechny tyto příběhy, které shromáždila terapeutka Karyl McBride (sama dcera narcistní matky) vypovídají o charakteristikách těchto žen, jež nedovedou projevit uznání, lásku a pozornost. Nikdy je nedokážete potěšit. Žárlí na vaše úspěchy a snaží se vás shodit. Všechno se točí jen kolem nich a je celkem jedno, jestli jsou posedlé akademickými tituly, pořádkem, sexem či drogami. Je jedno, zda jsou to tzv. okázalé extrovertní matky, matky zaměřené na výkon, matky s psychosomatickými projevy (využívající nemoci k manipulaci ostatními), závislé matky, emočně nenaplněné matky či matky skutečně kruté. Všechny se především nedokáží vcítit do pocitů druhých. A neví si rady ani s vlastními pocity. Všechny a všechno kolem neustále posuzují. Neuznávají vaše soukromí. Přitom jsou to ale matky a mateřství je posvátná instituce. Mluvit špatně o matce (i když si to zaslouží) je obtížné. Mluvit o matkách, které se nestarají o své dcery, naopak jim škodí, je tak trochu boření tabu. Jenže ony takové opravdu jsou. Podle Americké psychiatrické asociace jich je ve Spojených státech milion a půl. A to je milion a půl zničených životů jejich dcer (jejich bratři na tom bývají obvykle lépe, narcistní matky je nechápou jako skrytou konkurenci). 

Dcera takovéto matky se neustále snaží najít „správný“ způsob, jak reagovat na matku, aby si získala její lásku a uznání. Přitom to, které chování bude její matku těšit, je úplně náhodné – je to určováno jen matčiným zájmem o vlastní osobu. Nejničivější je pro dcery skutečnost, že narcistická matka nikdy neuznává svou dceru jen proto, že je to ona, její dcera. Přitom právě tohle však dcera zoufale potřebuje, aby z ní mohla vyrůst sebevědomá žena. Místo toho z ní vyroste někdo, kdo si pořád říká: „Nejsem dost dobrá. Cení si mě za to, co dělám, ne za to, čím jsem. Nikdo mě nemůže milovat...“ Náhradní lásku pak hledají i na docela neočekávaných místech: „Někdy, když mluvím se svou terapeutkou, bych jí nejradši skočila na klín, stulila bych se vedle ní na gauči a namlouvala si, že je to ta maminka, kterou jsem nikdy neměla,“ vypráví jedna klientka terapeutické péče.

Zasloužit si lásku

Dcera, které se nedostává ocenění v nejranějším vztahu s matkou, se učí, že ve světě nemá žádný význam a že její snaha nemá žádný efekt. Snaží se ze všech sil navázat s matkou opravdové spojení, ale nedaří se jí to, a proto si myslí, že problém, proč tak málokdy dokáže matku potěšit, spočívá v ní samé. To dceru učí, že není hodna lásky. Dceřina představa o vztahu mezi matkou a dcerou je pokřivená; cítí, že si blízké spojení musí „zasloužit“ tím, že se bude starat o matčiny potřeby a neustále dělat všechno pro to, aby ji potěšila. Dcery narcistických matek vnímají, že jejich obraz lásky je pokřivený, ale nevědí, jak by vypadal její skutečný obraz. Tato raná, naučená rovnice lásky – snažit se potěšit druhého bez toho, že by sama něco dostala na oplátku – má, dalekosáhlé negativní důsledky pro dceřiny budoucí milostné vztahy. Když mě nedokáže milovat vlastní matka, tak potom kdo? A jaká budu sama jako žena a matka?

Matka narcis

Narcistní matky dokáží totiž „rozložit“ své dcery i v jejich nejniternějších touhách: „Matka mi říkala: ,Doufám, že až vyrosteš, budeš mít taky takovou dceru, jako jsi ty. Aspoň budeš vědět, jaký to je.‘ Představa vlastních dětí mě proto úplně děsila. Co kdyby to bylo tak, jak matka říkala?“ Takové ženy se potom mateřství obávají. Bojí se, že budou jako jejich matky a že se nedokážou na dítě emočně napojit (psychologie zná dokonce diagnózu zvanou matrofobie neboli strach dcer z toho, že budou stejné jako jejich matky). A někdy to vynahrazují opačným extrémem. Zatímco matka byla superpřísná, dcera může být zase mimořádně shovívavá.

Narcistické matky umí svým dcerám řádně „zatopit“ i v partnerském životě. „Když jsem matce představila svého snoubence, řekla mu: ,No, tak hodně štěstí. Doufám, že dopadnete líp než ten před vámi.‘“ Takto zraněné ženy si potom často vybírají partnera, který nemůže uspokojit ani jejich základní emoční potřeby. Nevědomky hledají někoho, kdo nedokáže navázat intimní emoční vztahy a neumí být zranitelný. Právě to dcera zná a pokládá to za bezpečné a předvídatelné. Dokud nezačne s terapií, není v kontaktu se svými emocemi, a proto potřebuje mít za partnera někoho, komu také říše pocitů není zvláště blízká. Takové ženy si také často vybírají muže, které můžou úplně ovládat, méně schopné, prostě takové „packaly“. Kopírují tím ostatně vzor z mládí. Dcery narcistických matek často vzpomínají na své otce jako na někoho, kdo matku neustále obletoval a byl pod jejím vlivem.

Bestsellerem se v Německu stala kniha Mami, kdy už konečně umřeš. 

Zavděčit se, nebo sabotovat?

Dcery narcistických matek si vytvořily v zásadě dvě různé životní strategie. Některé se snaží matce zavděčit a být co nejdokonalejší. Jsou jakousi zrcadlovou obdobou matky zaměřené na výkon. „Samé jedničky, semináře pro nejlepší studenty, účastnila jsem se všech školních sportovních událostí, vystupovala na všech hudebních představeních ve škole, dostala se do všech programů pro nejlepší studenty, pak šup na vysokou a hned postgraduál. Vypadá to úžasně, ale já z toho mám pocit, že se pořád jen snažím ospravedlnit svou existenci,“ zní typický příběh. Je to jako Hlava XXII. Jestliže se dívce v raném vývojovém stadiu nedostávalo ocenění, nebude jako mladá žena schopná ocenit sama sebe a často podlehne vábení, které ji nutí dělat ještě víc a snažit se ještě usilovněji, aby se jí tak dostalo ocenění od druhých lidí. Jak se píše v knize The Narcissistic Family (Narcistická rodina), „semínka workoholismu se v podstatě zasívají v narcistických rodinách – dělám, tedy jsem.“

Druhou možnou odpověď představují sabotérky. Vyrazily přesně opačnou cestou „Vidíš? Tady máš ode mě důkaz, že nemůžu být tím, čím mě chceš mít!“ Jsou to ženy, které rezignovaly na to, že něčeho dosáhnou. Pořád si myslí, že nejsou dost dobré a nemají ambice to změnit. Bojí se, že selžou. „Necítím potřebu v něčem vynikat. Stejně jsem nikdy v ničem nebyla dost dobrá, tak proč bych to měla zkoušet?“ Extrémní variantou je pak sebedestruktivní chování – alkoholismus, drogy, náhodný sex. 

McBride si složitou cestu k pravdě o své matce a sobě musela vyšlapávat několik let. „Cítila jsem prázdnotu, nedostatek empatie a zájmu, chyběl mi pocit, že jsem milovaná. Mnoho let jsem tomu nerozuměla a snažila jsem se to racionálně vysvětlit. Jako hodné děvče jsem se to sama pokoušela nějak omluvit a brala jsem všechnu vinu na sebe. Teprve když jsem začínala chápat, že tato emoční prázdnota je charakteristickým důsledkem mateřského narcismu, začínalo mi to zapadat do sebe.“ Jakmile se dcery začnou stavět čelem k bolestné pravdě, že mateřský narcismus opravdu existuje, můžou se začít věnovat emočním vzorcům chování, které si během života vypěstovaly. Můžou si poctivě odpovědět na otázky, které většina z nich řeší: Proč mám pocit, že nemůžu být milována? Proč se nikdy necítím úplně dobře? Proč se cítím tak prázdná? Proč o sobě vždycky pochybuji?

Jak na to?

Dcery narcistických matek bývají mistryněmi v popírání reality. Kdo by ostatně chtěl (sobě i ostatním) přiznat, že jeho matka ho nemiluje? Jenže prvním krokem k nápravě je právě uznání stavu věcí. Musíte se zbavit nereálných očekávání, pochopit, kdo vaše matka je, a že ona vás zraňovala. Ne že vy jste nebyla dost dobrá. Už nemůžete čekat, že ona konečně pochopí, že příští setkání bude jiné... Druhým krokem je zpracovat a prožít své pocity. A třetím krokem pak rozhodnout se pro změnu a provést ji.

S využitím knihy Karyl McBride: Budu vůbec někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistických matek.

5 otázek pro psycholožku Kristýnu Buškovou

Kdo je vlastně narcista?

Narcistický člověk má pochyby o svém já a požaduje od druhých lidí, aby byly jeho ozvěnou. Nechce (anebo spíše neumí) se vcítit do druhých, porozumět jim a jejich potřebám. Chce, aby ho druzí obdivovali a potvrzovali jeho hodnotu a jeho pohled na svět. Když odmítnete nebo si budete stát za vlastním názorem a pohledem na svět, může reagovat až takzvaným narcistickým hněvem, který může přerůst v manipulaci a zlost.

Jaký pak může být rodič?

Komplikovaný. Primárním úkolem rodičů je zrcadlit dítěti jeho já. Ono se usměje, my se na něj usmějeme. Když je smutné, svým stejně smutným obličejem mu potvrdíme, že jeho smutku rozumíme (a tudíž s ním něco uděláme). Až po pubertu je jedním z velkých úkolů rodiče poznávat já a tudíž osobnost svého dítěte a „odzrcadlit“ mu ji zpátky. Potvrdit mu, jakým je člověkem, podporovat ho v tom, kým je a kým se stává, jaké má zájmy, čím chce být. Jenže narcistický rodič bohužel používá dítě doslova pro potvrzení sebe sama. Takže nezná vlastní dítě. Snaží se ho vmanipulovat do nějaké pozice, aby nějak vypadalo, něco dělalo, něčím se živilo – tak, jak chce on, a uskutečnilo věci, které on nemohl. Děti se obvykle buď nechají zlomit a vytvoří si falešné já (které může být na první pohled i velice úspěšné), nebo rebelují. Hlavně v pubertě či rané dospělosti. Případně se u nich také rozvine porucha osobnosti.  

Setkáváte se s tím v terapii často?

Ano, ale kupodivu častěji s narcistickými otci než matkami. To ale dcery dokáže také poznamenat.

Jak?

Takový otec se často snaží, aby dcera dělala něco, v čem on sám neuspěl, nebo ho dcera vlastně moc nezajímá a ona se snaží mu zalíbit, získat jeho přízeň, a tudíž se měnit k jeho obrazu Například otec lyžoval, ale nedostal se až do reprezentace. Takže nutí dceru, aby místo tancování, které jí baví, dělala lyžování, které ji nebaví. To je myslím u nás docela častý případ. Mohlo to tak být i u Strachové, která se nakonec se svým otcem jako trenérem za dramatických okolností rozešla.

Dá se pomoci i narcistickým rodičům?

Dá. Skrze psychoterapii, ale musí je pro ni někdo získat, nebo musí sami začít být svým životním nastavením unaveni, nebo se třeba děti dostanou do vážných psychických potíží a tudíž i oni si musí začít klást otázku, co je špatně. Obvykle se bojí ztráty pocitu sebehodnoty, který mají často nastavený výš, než odpovídá jejich realitě. Terapeut je nejprve musí uznat jako osobnosti, pochopit jejich pohled, dát jim dostatečný pocit bezpečí, aby se cítili jistě a mohli se otevřít a reflektovat věci, za které se třeba i stydí, a pomoci jim zhojit jejich vlastní bolesti. Narcistický člověk často terapii opouští, když se začne cítit ohrožen, takže terapeut musí být hodně šikovný a empatický. Zásadním úspěchem terapeuta je, když si narcistický klient uvědomí, že problém je i v něm, nejen na straně okolí.

Jak nastavit hranice

Vaše matka řekne: „Zlato, jak se tak dívám, máš doma spoustu prachu. Já vím, že jsi pracující matka, ale tvoje rodina si zaslouží čistý domov.“
Vy řeknete: „Mami, tohle je můj dům. Já nemám problém s tím, jak si vedu domácnost. Oceňuju tvou starost, ale budu to řešit, až to bude problém pro mou rodinu.“

Vaše matka řekne: „Vždycky, když vidím svou vnučku, má vlasy jako příšerné vrabčí hnízdo. Když jsi byla malá ty, nikdy jsem tě nenechala jít ven, aniž bych tě pořádně neučesala. To tě nezajímá, jak tvoje dcera vypadá?“
Vy řeknete: „Mami, já jsem na svou dceru hrozně hrdá a mám radost z toho, kdo z ní je, a nijak zvlášť mě netrápí, jak dneska vypadají její vlasy.“

Vaše matka řekne: „Potřebuju, abys mi každý den volala. Mohla bych dostat infarkt a ty bys to ani nevěděla. Ležela bych tam sama, trápila bych se, a co by si pomysleli lidi?“
Vy řeknete: „Mami, jestli ti opravdu dělá starosti tohle, tak to má praktické řešení. Vyrábějí se takové alarmy, které člověk nosí na sobě. A když je problém, ten alarm zavolá záchranku.“

Vaše matka řekne: „Já tedy opravdu nemůžu věřit tomu, že se rozvádíš. Cos proboha udělala, žes to manželství tak zpackala? A jak to mám vysvětlit rodině?“
Vy řeknete: „O svých vztazích se rozhoduju já a moc mě zraňuje, když mě nedokážeš podpořit a pomoct.“

Nastavené hranice vám umožní cítit se uvolněně ve všech situacích, zvláště když jste v přímém kontaktu se svou intruzivní matkou. Vyžaduje to trénink a ukázněnost. Ale neodpovídejte na matčinu reakci nepřátelsky. Nastavte hranici, a pokud ji matka nebude respektovat, ze situace vycouvejte. Zdravé hranice můžete nastavit laskavě a zdvořile. Nemusíte jednat nazlobeně, zle ani defenzivně. Něco oznamujete a pro to, co potřebujete a jak se cítíte, kreslíte pomyslnou čáru do písku. A někdy také upozorníte na něco, co už není v pořádku. Nezaplétejte se do hádky, ale jednoduše znovu a znovu nastavujte svou hranici, dokud to matka nepochopí.

Ukázka z knihy K. McBride Budu vůbec někdy dost dobrá? Praha, Portál, 2018.