Televize místo rodinného krbu

Nemálo lidí by vám potvrdilo, že televize je provází od dětství. Jeden známý mi vyprávěl děsný zážitek ze školních let, jak se u nich doma porouchala televize a rázem to změnilo atmosféru v domácnosti. Přirovnal to k momentu, kdy přijdete o psa nebo kočku. A televizní opravář byl stejně důležitý jako lékař. I když vyskočíme z normalizačních let do současnosti, nelze popřít, že televize je přes všechny změny přítel pomáhající překonat samotu. 

V samotě monitorů

Snad jen zástupci nejstarší generace by mohli dosvědčit, že se kdysi dalo žít i bez blikající obrazovky. Ti o něco mladší zažili v dětství chvíle, kdy rozzářená obrazovka byla vzácností a její majitelé na ni spolu se sousedy hleděli jako na svátost. Bývaly časy, kdy „bedna“ měla místo ve většině domácností, avšak skoro všichni koukali na to samé, protože v totalitní společnosti existovala jen státní televize vysílající na dvou kanálech. Podle pamětníků to mělo jednu výhodu: televize přinášela společné téma k hovorům. Spousta jedinců tak žila s pocitem, že mají k sobě blíž. Na konci sedmdesátých let byste marně hledali diváka, který nebyl zasažen Dietlovým seriálem Nemocnice na kraji města. Ponechme teď stranou, že leckdo z někdejších konzumentů omezené programové nabídky si dnes s chutí posteskne, že „nic pořádného tam nedávají“, a to i přesto, že dotyčný má dostatek možností k přepínání. 

         Zloděj času, manipulátor, vymývač mozků, démon lenosti a pasivity nebo inspirátor násilníků. To jsou jen některé z nálepek, které televize dostává. Lidé, kteří si zakládají na tom, že neplují s hlavním proudem, vám budou nadšeně vyprávět, jak se zbavili televizoru, a tím si vylepšili život. Prý jim zbývá víc času na hodnotnější podněty a mají čistší hlavu. Mnozí z nich ale dál konzumují televizní produkci, jen k tomu používají jiné přijímače a menší obrazovky.