Hele, mami, Hamáček!

Jaké je to být hvězdou?

Hvězdou? (smích)  Já myslím, že u nás v Čechách máme jen dvě opravdové hvězdy – Karla Gotta a Lucii Bílou, a těm se ani vzdáleně nepřibližuji. Ale myslím, že se mi v životě povedlo mnohem víc rozhovorů než prezidentský duel, jen je nikdo moc neviděl. 

Takže vás lidi nezastavují na ulici?

Občas mě někdo pozná, ale autogram po mně zatím na ulici nikdo nechtěl.

A co vaše děti? Vnímají to ve škole? Nebo je televize už překonaná a větší hvězdou by byly, kdyby jejich brácha byl youtuber? 

Vnímají to a vnímaly to. Kdyby se mi to nepovedlo, bylo by to pro ně asi náročnější…  U sedmiletého Filipa to bylo trochu jiné, tam to spíš vnímali rodiče dětí ze třídy, ale u staršího Viktora, kterému je osmnáct, to sledovali i spolužáci. A protože jsem vyvdala ještě tři syny z předchozího manželství mého muže, takže máme občas doma celkem pět kluků, můžu přidat i zkušenost dvanáctiletého Davida, který říkal, že v jednu chvíli už ani nechtěl chodit do školy, protože se ho na to pořád někdo ptal…

Jak to máte s těmi kluky? To jich je opravdu na vás pět?

My to máme takové složitější. Jednoho máme doma pořád, to je ten nejmladší, kterého máme společně s manželem. Syna, kterého mám s Robertem (Zárubou), máme ve střídavé péči a ti tři kluci od manžela tam chodí, když chtějí.Všichni mají klíče, takže tam pořád někdo je.

To zní úplně idylicky…

Když je vůle na všech stranách, jde to.

Vy nejste jediné (byť bývalé) televizní manželství. To je práce v televizi natolik pohlcující, že si tu člověk i hledá životního partnera? Koneckonců třeba Nora Fridrichová má hned dvě manželství televizní.

Ono je to přirozené, že partnera potkáte v práci, protože tam člověk tráví opravdu hodně času a máte i podobný pohled na svět. Ale na druhou stranu, můj manžel je z úplně jiného oboru, z úplně jiného světa, a má to také své výhody. Získáte pohled zvenku. 

Nelezli jste si v práci časem tak trochu na nervy?

My jsme byli oba tak zaměstnaní, že jsme se ani moc nepotkávali. A myslím, že to má Nora s Robertem stejný. Kdyby pracovali v jedné redakci, je to jiné. My jsme se třeba s Robertem moc nepotkávali. V podstatě až doma.

Jak jste se vlastně coby právnička dostala k novinařině?

Já jsem v páťáku na právech začala jako elévka na soudničky pracovat v MF Dnes. Měla jsem kamarádku soudkyni, kterou odvolal ministr spravedlnosti, podle mě neprávem, a jediný způsob, jak jsem jí mohla pomoct, byla o tom napsat. A zrovna jsem narazila na inzerát, že někoho v MF hledají. Pak jsem zjistila, že mě baví víc o právu psát než ho dělat. Chtěla jsem být soudkyně, ale když mě posílali k soudům jako novinářku, uvědomila jsem si, že to dělat nechci. Připadala jsem si navíc hrozně mladá, než abych někomu rozhodovala o životě. Protože to tehdy šlo – stát se ve dvaceti šesti soudkyní a poslat někoho na pár let do kriminálu. To jsem si nedovedla představit. Ale to, že jsem vystudovala práva, mi je k dobru pořád, v tom byla škola praktická.

Letos získala Světlana Witowská novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského. Odborná porota ocenila její umění vést rozhovory s nadhledem, důsledností a elegancí.

A jaká byla ta cesta od psaného slova na obrazovku?

Já jsem z MF Dnes přešla do ČTK a pak mě Roman Prorok, tehdejší šéf domácí rubriky, dovedl sem. Šéfredaktorem zpravodajství byl Ota Černý, což byla taková drsná škola… A asi sedm let jsem dělala reportáže a postupovala až k moderování Událostí jako záskok za Jolanu Voldánovou, když šla na půl roku na mateřskou, a Událostí komentářů. Ale pak šel můj starší syn do první třídy a já jsem nechtěla domů chodit pozdě v noci, takže jsem kývla na nabídku z Primy, kde jsem moderovala hlavní zpravodajskou relaci. A po pěti letech jsem se vrátila a začala zase od začátku. V Dobrém ránu. 

Proboha…

Vstávala jsem ve 03.45, abych tu byla v šest ráno připravená. A pak jsem se postupně propracovala od toho nejdřívějšího vysílání k tomu nejpozdějšímu – Událostem komentářům. A na to je nás šest, takže se střídáme. 

Takže občas i uložíte syna do postele?

Ano. Každé ráno si s ním dám pusu na ráno a táta ho odveze do školy. Ale jak jsem po tom nočním vysílání, tak to je všechno, co ráno zvládnu.

Není to úplně ideální povolání pro rodinu…

Ne, pro matky s dětmi to opravdu není. A pro matku samoživitelku je to v podstatě vyloučené.