V zákopech genderové války

Správně se Istanbulská úmluva jmenuje „Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí“. Má pomoci potírat takové jevy, jako je sexuální násilí, včetně znásilnění; vynucený sňatek; mrzačení ženských genitálií; násilný potrat či sterilizace. Zavádí řadu opatření, například kriminalizaci každého fyzického násilí (i pohlavku dítěti) či zákaz mediace (jakmile si jednou s manželkou vjedete do vlasů, už stát přebírá trestní řízení a není možná dohoda). O násilí a diskriminaci ale mluví explicitně jako o mužské záležitosti a tvrdí, že násilí na ženách je „ze své strukturální povahy genderově podmíněným násilím“ a představuje „klíčový společenský mechanismus nutící ženy do podřízeného postavení vůči mužům“.  Být ženou musí být skutečně peklem…

Na co je právo krátké

Je jaksi těžké být proti úmluvě, která se zaštiťuje bojem proti násilí na ženách. S tím celkem každý v jakékoliv civilizované zemi souhlasí – dokonce ani nejzarytější milovník domácího násilí by se asi neodvážil něco takového veřejně obhajovat. Takže morální převaha je jednoznačně na straně zastánců Istanbulské smlouvy. Otázka je, zda to opravdu potřebujeme v situaci, kdy máme rozsáhlý právní aparát na obranu před domácím násilím. Policista může například na místě vykázat násilníka na několik dní z jeho vlastního bytu, pokud má podezření na domácí násilí. To ale nic nemění na tom, že spoustu příběhů domácího násilí oběti nenahlásí a spoustu se jich nepodaří vyšetřit. A jejich oběti trpí. Něco by se tedy mělo udělat a zastánci Istanbulské úmluvy mají za to, že jakýkoli další nástroj je dobrý.

Nejhlasitějším zastáncem úmluvy je Česká ženská lobby (ředitelka Hana Stelzerová) a Odbor lidských práv Úřadu vlády.

Skeptici namítají, že každý policista, sociální pracovník či advokát potvrdí, že právo je prostě na složitost života leckdy bohužel krátké. Proto tu máme policisty, kteří vyrazí dveře do bytu, kde zachrání brutálně bitou ženu, aby je tato žena už za čtvrt hodiny obvinila z neoprávněného vniknutí do bytu. Proto tu máme manipulátory, kteří dokáží roky týrat ženy, a přesto si o nich okolí myslí, že jsou vzornými partnery. Máme tu spousty případů znásilnění, o kterých oběť mlčí, protože to nebylo nějaké klasické přepadení v parku, ale prostě se na rande/party/doma něco zvrtlo a muž očekávající sex si ho zkrátka vzal bez ohledu na odpor.  Jenže tu máme také případy falešných obvinění ze znásilnění nebo dokonce sexuálního obtěžování potomka (jak jde totiž o rozvod, je přece dovoleno vše…). Policisté vyšetřující domácí násilí by mohli hodiny a hodiny vyprávět o dechberoucích, neuvěřitelně krutých příbězích, ale zrovna tak o přesvědčivě sehraných scénkách domácího násilí, které se ve skutečnosti nikdy nestalo. Vždy je to strašně těžké dokazování a každým krokem můžete jedné či druhé straně zásadně (často celoživotně) ublížit.

Pomůže tomu prostě jen to, že ještě více přitvrdíme? Třeba tím, že kriminalizujeme „jakoukoliv formu nežádoucího verbálního, neverbálního nebo fyzického jednání sexuální povahy“? Tedy i blbý vtip nebo vyzývavý pohled? Nebo hvízdnutí či zamlaskání? O poplácání po zadku ani nemluvě?  Jistě, nic z toho se nemusí stát, ale při extenzivním výkladu se stát může. Lidé, kteří jsou v každodenním kontaktu s týranými ženami, si často myslí, že každé opatření je dobré. Jenže tím, že se sexuálním obtěžováním zabývají denně, mají pocit, že je to masově rozšířená, přímo epidemická záležitost, které je nutno se postavit všemi prostředky. Většina lidí ale nežije v násilných vztazích a většina žen nezažívá sexuální obtěžování. Pochopitelně, pokud za sexuální obtěžování neoznačíme vše od hloupého vtipu po zahvízdnutí, jako třeba při výzkumu sexuálního obtěžování mezi studentkami Karlovy univerzity před osmi lety. To pak vychází, že asi osmdesát procent studentek bylo sexuálně obtěžovaných, třeba proto, že zažily odlišné zacházení s muži a ženami. Odlišné zacházení s muži a ženami zní možná hrozivě (a jistě někdy hrozivé je), ale někdy má své důvody a je dokonce nařízeno zákoníkem práce (ženy například smějí zdvihat pouze břemena do hmotnosti dvaceti kilogramů, zato muži až padesáti…).

Společenským tématem učinil Istanbulskou úmluvu svým vášnivým kázáním ve svatovítské katedrále kněz, profesor a bývalý ministr školství Petr Piťha.

Genderová past

Zatímco patálie mezi muži a ženami jsou ještě uchopitelné, Istanbulská úmluva se pouští i do práv dalších skupin, kde se už člověk musí vyznat v módních genderových termínech. Přímo v textu se mluví o genderové identitě, což je vágní termín, který doposud nemá v mezinárodním právu jednoznačnou definici, ale v důvodové zprávě se mluví o „transgenderových osobách, transdresserech a dalších, kteří neodpovídají tomu, co společnost považuje za mužské a ženské pohlaví“. Otevírá se tu cesta k tomu, že do našeho právního řádu se dostane teze o prakticky nekonečném množství nejrůznějších „třetích pohlaví“, která si mohou lidé zvolit, jak je napadne. To je mimochodem teze, kterou doyeni české sexuologie, docent Zvěřina a profesor Weiss, označili v rozhovoru pro Psychologii dnes jako zcela zavádějící.