Pořádek – dobrý sluha, zlý pán

Pořádek vs. obsese

Na jedné straně se na nás sypou nejrůznější návody, jak udržovat ve věcech pořádek, řečeno moderní jazykem, jak „debordelizovat“ či zatočit s „prokrastinací úklidu“. Na druhou stranu mezi námi existují lidé, kteří odevzdaně bojují s mokrým hadrem v ruce proti každému smítku prachu a vyžadují, aby věci byly přesně na milimetr na svém místě. Jejich okolí trpí úplně stejně jako okolí bordelářů. Kde končí hranice pořádkumilovnosti a začíná již obsese, resp. posedlost?

Všichni se dozajisté shodneme na tom, že je příjemné ocitnout se v domácnosti, kde nám nabídnou jídlo, aniž bychom museli pochybovat o čistotě rukou, které jej připravovaly, a kde WC září čistotou. Snad lze říci, že výše uvedené platí v českých poměrech za standard.  Pořádek a čistota jsou ovšem v podstatě dosti relativní pojmy. Obecně jsou ovlivněny kulturou daného národa, což trefně vystihuje rčení Jiný kraj, jiný mrav. V některých zemích se lidé doma nepřezouvají, u nás by bylo (zvláště v zimě) považováno za krajně nevhodné napochodovat k někomu do obýváku v botách. Zabrousíme-li hodně daleko do exotických krajů, některé domorodé kmeny vzdají nejvyšší hold dotyčnému tím, že mu předžvýkají potravu. I s tím by člověk v Evropě nepochodil. Významnou roli dále sehrává tzv. užší sociální prostředí, v kterém se pohybujeme. Zatímco lékařka bude považovat za čistý ručník pouze ten, který byl řádně vyvařen a poté vyžehlen na nejvyšší teplotu (s cílem zničit všechny potenciální mikroorganismy), traktoristovi po šichtě bude stačit pocit, že se stihl do ručníku utřít jako první. 

Zatímco pro většinu lidí nepatří úklid mezi tu nejzábavnější činnost pod sluncem, existují mezi námi i takoví, pro které je to hobby. A zdaleka se nemusí jednat pouze o ženy. Dobrovolně a s radostí přebírají na svá bedra tíhu domácích povinností v podobě bezchybného úklidu, vaření či pečení, čímž ulehčí život ostatním členům rodiny. Očekávaného vděku se však mnohdy nedočkají, spíše naopak. Uveďme zkušenost jedné mladé ženy: „Mého manžela mi závidí všechny kamarádky. Když přijedu domů ze služební cesty, panuje doma vzorný pořádek – z podlahy by se dalo jíst, nikde se nic neválí, je nakoupeno a někdy mě dokonce čeká i večeře. Jen těžko můžu tedy vysvětlovat, jak moc mě vytáčí, když po mně manžel každý večer znovu utírá stůl a kuchyňskou linku, protože jsem přehlédla nějaký miniaturní drobek. Nesnáší, když linka není dokonale uklizená. Nemohu si na ní nechat ani skleničku a léky, abych si je ráno nezapomněla vzít. Poslední dobou jsem se přistihla, že mám neskonalou chuť v kuchyni všechno vyházet a nechat tak.“

Nepořádek ze vzdoru

Je zajímavé, že máme-li vedle sebe člověka, který je na naše osobní poměry příliš pořádný, máme tendenci být sami více nepořádní. Úmyslně neuklidíme ze stolu špinavé nádobí nebo ignorujeme poprskané zrcadlo v koupelně, což bychom za normálních okolností neudělali. Je to určitý podvědomý vzdor, kterým vnitřně rebelujeme a snažíme se nastolit dříve zavedenou rovnováhu. Naopak vyskytne-li se v našem osobním prostoru člověk příliš nepořádný, zareagujeme tím, že začneme být při úklidu většími puntičkáři.

Přidejme ještě jednu zkušenost ze života: „Vždy jsem se považovala za tvora, který tíhne k pořádku. Poté co jsme se nastěhovali do domu k manželově mamince (bývalé pracovnici ve zdravotnictví), odkryly se mi zcela nové obzory toho, co je vlastně pořádek. Okna musela být neustále čistá, takže je bylo nutno mýt po každém větším dešti. Podlaha v kuchyni a na chodbě se vytírala každý den, v ostatních prostorách domu jen dvakrát týdně. Ve sklepě stačilo vytírat a ometat pavučiny jedenkrát za týden. Přibližně každé dva měsíce se vyklízely věci ze skříní, aby se skříně mohly vytřít. Otvírat okna vedoucí na silnici se mohlo jen ráno a večer, jinak se dovnitř příliš naprášilo. Když svítilo slunce, zatahovaly se ve všech místnostech žaluzie, aby nevybledl nábytek a koberce. Prádlo se muselo posbírat ze šňůry hned, jakmile uschlo, aby se na vzduchu znovu nezašpinilo… Když jsem vznesla protest, dostalo se mi odpovědi: ,Copak ty nemáš radost, že je tady tak krásně uklizeno?‘“ 

Smysl pro pořádek a čistotu je bezesporu výborná vlastnost, nesmí ovšem překročit určitou rozumnou mez. Pokud uklízíme proto, abychom žili, je to v pořádku. Pokud však žijeme proto, abychom uklízeli, pak jsme možná upadli do spárů psychického problému zvaného obsedantně kompulzivní porucha. Dotyčný pociťuje nutkavé myšlenky – obsese, které je velmi těžké ovlivnit vůlí a které v něm vzbuzují úzkost (obavy z nečistoty, bakterií). Zbaví se jich prostřednictvím určitého úkonu – kompulze, jež mu přinese úlevu (mytí rukou, podlahy, oken, dveří). S postupem choroby tyto úkony přinášejí úlevu na stále kratší dobu a nutí dotyčného přibírat si další a další povinnosti. V krajních případech lidé nakonec věnují úklidu tolik úsilí, že nemají čas ani chodit do práce. Není výjimkou, že mnozí z nich trpí kožními problémy, zejména na rukou, v důsledku častého kontaktu pokožky se saponáty. Takže místo návštěvy psychiatra končí v ordinaci kožního lékaře, kterého ovšem mnohdy pravá příčina vůbec nenapadne.

Domácnost jako operační sál

Ne každý člověk, který nadměrně miluje pořádek, musí nutně trpět psychickou poruchou. Pokud však dotyčný díky této své zálibě ztratí nadhled a racionální úsudek, je téměř jisté, že časem na svůj boj ve jménu čistoty a pořádku zůstane sám, protože na jeho blízké to bude moc „silná káva“. Není totiž nutné plést si domácnost s operačním sálem. Ostatně, pokud tak budeme činit, riskujeme docílení opačného efektu – úzkostná ochrana před bakteriemi z nás učiní méně odolné jedince, protože přirozená obranyschopnost našeho organismu se sníží.