Upeč třeba chleba...

Ostatně znám to sám na sobě – s oblibou moštuji a v kuchyni dělám domácí paštiky. Moje sestra plete a můj kamarád právě v dílně hobluje dřevo a dělá pro svou matku lavici na balkon.  Jde přitom o činnosti, které byly po desetiletí skoro zapomenuty a často byly dokonce – především za komunismu – předmětem přezíravého výsměchu (vyšívání) nebo synonymem příšerné dřiny (vzpomeňte třeba na příběhy tkalců v komunistických učebnicích). Moderní člověk (a především moderní žena) je přece osvobozen od takové úmorné činnosti.  „Osvobozená domácnost“ bylo heslo dne, hitem polotovary a ideálem žena, která u pásu buduje socialismus a neztrácí čas nějakým štrikováním. Zahradničení či zavařování tehdy nebylo často ani tak hobby jako nezbytnost, pokud jste nechtěli být závislí na socialistickém zásobování… Proč se k tomu tedy vracíme?

Pecen na Facebooku

Peníze to jistě nebudou. Levněji než v Číně prostě nic neuštrikujete a i v jiných odvětvích je masová výroba vždy levnější – proto také v době průmyslové revoluce prakticky vymizela výroba domácí, individuální. Vracíme se vlastně tak trochu proti proudu času a také proti ekonomickým zákonitostem. Jenže o výdělek tu přece nejde… Takže o co tedy? Psycholožka Kristýna Bušková říká, že nám zřejmě chybí radost z dokončeného výrobku. „Hodně lidí dnes pracuje hlavně ,hlavou‘, práci si často nosí domů, není jí nikdy konec. I ve výrobě jen málokdo dnes pracuje na něčem od začátku do konce, často lidé zpracovávají jen nějakou část“, říká Bušková. „U domácích rukodělných činností tomu tak není. Mají jasný začátek a konec a na konci většinou získáme nějaký úžasný výrobek, za nějž nás mozek odmění pocitem blaha a často i hrdosti na to, co jsme dokázali.“ A připomíná článek v jednom ze světových módních časopisů o tom, jak zaměstnanci v módním průmyslu chodí například na kurzy tkaní koberců (nebo spíše jednoduchých koberečků). I oni zatoužili po tom, nebýt jen jedním z koleček módního průmyslu, kde má každý na starosti nějakou dílčí věc, ale vrátit se více ke kořenům. Ostatně i v průzkumu spokojenosti občanů České republiky vyšli jako nejspokojenější profese živnostníci. Pokud o tom uvažujete, tak ale pozor na jednu podstatnou podmínku: týká se to jen živnostníků bez zaměstnanců. Starost o podřízené zjevně zvyšuje stres…

Doplňme ale jeden prvek moderní doby – na hotový výrobek se nejen zálibně podíváme, ale také ho obvykle vyfotíme a dáme na sociální sítě. Třeba skupina milovníků pečení chleba „Pečem pecen“ má na Facebooku přes padesát tisíc členů a každý den se můžete pokochat jak fotkami kynoucích kvásků, tak spoustou pecnů, rohlíčků a houstiček, které nadšení domácí pekaři ukazují a které – nutno uznat – vypadají vždy k nakousnutí. A krásné nejsou jen ty pecny, ale i nefalšovaná radost těch, kterým se pravý kváskový chleba (nebo chleba se škvarky, jogurtem, bramborami, smaženou cibulkou, řepou… možností je neomezeně!) povedl třeba poprvé v životě. Je to radost lidí, kteří často až po desítkách let objevují, jak vlastně vznikají věci, které dennodenně používají. Znám to z vlastní zkušenosti – paštiku jím celý život, ale teprve loni jsem si při její přípravě uvědomil, jak se dělá. A ejhle, ono to vlastně není nic složitého.

Blahodárné opakování

Zvláštní kategorií jsou společné činnosti, kdysi to bývalo třeba draní peří, při němž se v zimě scházely v jedné místnosti ženské z více chalup a draly peří a vyprávěly.  I to díky nadšencům z různých spolků pro stará řemesla můžete vyzkoušet.  Větší úspěch ale dnes mívají nejrůznější kurzy šití, vyšívání, pletení či batikování.  Všechny mají totiž jedno společné – je to pravidelně se opakující činnost, která nám zjevně dělá dobře.  Kristýna Bušková má možné vysvětlení: „Jako první mi v hlavě naskočí přednáška jedné kolegyně, která mluvila o ženství a při které došlo právě i na vyšívání a pletení. Tyto opakující se činnosti vedou údajně ke zvyšování hladiny ženského hormonu progesteronu, který se laicky řečeno tvoří ze stejného základu jako kortizol, tedy hormon, který nám pomáhá zvládat stres. Když jedeme na vlně progesteronu, zažíváme tedy i méně stresu. Jsou to proto činnosti, které nás jednoznačně zbavují stresu. Umožní nám se do nich plně ponořit, neřku-li se v nich ztratit a zapomenout na ostatní starosti.“ Tušíte ale, která činnost je pro naše duševní zdraví úplně nejlepší?  Podle Buškové dokázala jedna zahraniční studie, že zahradničení. Při něm se zklidníme více než při čtení knihy.

Nesmíme ale zapomenout na další aspekt. Na to, že draní, šití či pletení se často dělá společně.  „Dění okolo těchto výrobků přináší mnoho úžasných vztahových interakcí, kdy lidé tvoří často pro druhé, vyměňují si nápady i produkty a vedou nad nimi krásné debaty. Je to tedy i způsob žití, který nás odvádí od věčného tlaku na výkon, jenž je tak typický pro naši dobu, zpět do vztahů a pomalejšího způsobu žití, kde měly jak vztahy, tak věci možná vyšší hodnotu, než mají dnes,“ říká Kristýna Bušková. 

Výrobky s duší

Tím, že jde o činnosti, které děláme dobrovolně, jsou většinou tím, co nás opravdu bytostně baví, ne tím, co musíme dělat, abychom se uživili. Vycházejí tak říkajíc z nás. Někdy se to ale může stát i opravdovou profesí.  V novinách nás nejednou překvapil rozhovor s někým, kdo pověsil svou profesi na hřebík a ze svého hobby si založil malou živnost. Často jsou to například ženy na rodičovské dovolené, které ji využijí k tomu, že začnou něco vytvářet, jsou za to nejprve oceněny ve svém blízkém okolí a postupně seberou odvahu nabídnout to trhu. Ať už jde o marmelády, kvalitní svetry nebo těhotenské oblečení. Většina takovýchto výrobků by se dala nazvat slow výrobky. Výrobky, které se vyrábějí (alespoň ze začátku) v malých sériích a hlavně si drží kvalitu a trvají i na kvalitě materiálu. Může se to tedy také jevit jako potřebný vzdor uspěchané době, ve které výrobky už nemají duši a nedělají nám radost, jakou by měly. 

Matyáš Zrno