Jak je důležité mít čas na sebe

Když nemáme čas na sebe, jsme nespokojení. Nějak najednou nic není takové, jak bychom chtěli. Prázdnota a ztráta smyslu v životě nám dýchají na záda a objeví se pocit marnosti. Celé to pak často ještě zhorší sociální sítě, ze kterých dostáváme dojem, že všichni ostatní jsou šťastní, ideálně ještě na dovolené a čas netráví ničím jiným než tím, co je baví. No, ve skutečnosti často tráví čas zdlouhavým aranžováním věcí na fotky na Instagram, ale to by byl zase jiný příběh. Zdá se ale, jako by přece jen existovala nějaká souvislost mezi časem na sebe a štěstím…

Svoje potřeby

Podle duchovního otce humanistické psychologie Abrahama Maslowa je naší nejniternější, ba dokonce až pudovou potřebou tzv. sebeaktualizace – niterná potřeba každého žijícího organismu dosáhnout nejlepší verze sebe sama. Zkrátka a jednoduše už od malička máme potřebu růst, a to nejen fyzicky (protože náš fyzický růst se časem zastaví), ale i po té psychické stránce. Tam podle vývojové psychologie pokořujeme stále nové mety i v důchodovém věku, kdy dochází k rozvoji moudrosti a řešení konfliktu mezi integritou ega a stagnací. 

Takhle to zní nadmíru jednoduše. Prostě stačí stárnout – dát tomu čas – a duševní, popravdě i duchovní růst se sám od sebe dostaví. Není tomu tak. Maslow totiž říká, že aby se mohly začít naplňovat naše rozvojové potřeby, je potřeba naplnit nejprve ty deficitní. Které to jsou? Fyziologické potřeby, potřeba bezpečí, potřeba lásky (a to včetně sebelásky) a sounáležitosti a jedna z vůbec nejtěžších skupin potřeb – to, čemu se v anglickém originále říká esteem needs. Oč jde? Anglické slovíčko esteem v historickém kontextu obsahovalo dva významy – hodnota, respektive reputace, a hodnocení (ve smyslu porovnání s očekáváním). Pod nejvýše postavenou deficitní potřebou se tak skrývá potřeba získat pozitivní zpětnou vazbu od ostatních, pocit vlastní hodnoty, „vědomí“ toho, že já si počínám správně. Mimochodem, anglický výraz pro sebevědomí je self-esteem.

Rozvojem ke štěstí

Po naplnění těchto deficitních potřeb přichází konečně prostor pro naplnění těch rozvojových. O těch nejen Maslow tvrdil, že jsou cestou k našemu štěstí a spokojenosti. Zatímco v roce 1943 ještě věřil, že onou jedinou růstovou potřebou je právě sebeaktualizace, o tři dekády později jich identifikoval mnohem víc, opět včetně konkrétní hierarchie. Nejprve jsou na řadě kognitivní potřeby – tj. potřeba něco nového poznávat, vzdělávat se, učit se. Následují estetické potřeby spočívající ve tvoření (např. kreslení, tanci či hraní na hudební nástroje) či „konzumaci“ něčeho krásného (např. poslechu hudby, prohlížení obrazů). Tu následuje již výše zmiňovaná sebeaktualizace a na samotném vrcholku pyramidy spočívá transcendence – potřeba dělat věci, které nás přesahují – například pomáhat ostatním. Jak ale asi začínáte tušit, na tyhle věci potřebujete mít čas.