Fi a Flo a knoflík

Franta se převaloval v posteli a nemohl usnout. Stávalo se mu to často. Pozoroval knoflík po prababičce, který ležel na poličce. Byl velký, bílý a kulatý. Takové knoflíky už dneska nikdo nenosí.

         Leskl se a z druhé strany byl černý. Barva se trochu měnila, byla sice bílá, ale když se Franta díval pozorně a různě nakláněl hlavu, viděl na knoflíku i další barvy.

         Hlavně ve dne, třeba když do pokoje svítilo sluníčko, to byl knoflík nejzajímavější. Franta si představoval, že ho prababička nosila na nějakém kabátě, a když šla na procházku, knoflík hrál všemi barvami. Možná měla knoflíků víc, ale teď už je jen jeden.

         Franta se posunul ke knoflíku blíž, aby na něj líp viděl. „Knoflíku, knoflíčku,“ mumlal si potichu.

         Když byl Franta úplně malý, prababička ho někdy hlídala. Nejradši si ze skříňky vytáhl velkou fialovou krabici se šitím. Prababička seděla vedle něj a vůbec ji nevadilo, že jsou v krabici i jehly a špendlíky. Stejně Frantu nezajímaly. Měl rád knoflíky.

         Když Franta přišel k prababičce, hned běžel do pokoje ke knoflíkům. Vytahoval male kulaté krabičky, v nichž měla prababička knoflíky roztříděné podle barev.

         Dovolila mu je sesypat do velké krabice a všechny je smíchat. Franta si rad bořil ruce do hromady knoflíků, bavilo ho chrastit s nimi a přesypávat je z jedné strany na druhou. Představoval si, že jsou to vlny v moři.

         Když se vynořil nějaký zajímavý barevný nebo velký knoflík, proměnil se v rybu nebo žraloka a pak musel Franta udělat co nejdřív vlnobití, aby žralok nemohl rybu sežrat.