Jak jsem zažil multikulturalismus

Půlka domu změnila majitele.  Zatímco jeden majitel se své půlky snažil zbavit postupným prodejem bytů, majitel druhé půlky se rozhodl pro možná dlouhodobě výnosnější variantu – pronajímá byty, asi takzvaně „na postele“ občanům bývalého Sovětského svazu. Začaly nové časy, takové kulturně obohacující. Byly to drobnosti.  Na chodbách se objevovali čím dál častěji chlapi v teplákách, s oblibou kouřící na balkonech.  Na balkonech se objevily hromady vajglů. Vedle vajglů se objevily prázdné lahve od piva. Na dvoře se objevila nejprve jedna stará skříň, pak druhá a za chvíli hromada všeho možného.  Dvě popelnice poprvé po dvaceti letech přestaly stačit – noví nájemníci neznali pojem „tříděný odpad“ a bohužel ani náročnou techniku srolování PET lahví, aby nezabraly tolik místa. Chlapci v teplákovkách sice vypadali drsně (když je potkal na chodbě kamarád od policie, významně pozdvihnul obočí), ale nemůžu si ani v nejmenším stěžovat, že by se k někomu chovali špatně. Ty vykopnuté dveře ve druhém patře koneckonců nepatřily mně a zničený domovní zvonek se také dá přežít. Sice zásadně nezdravili (a to ani při důrazném a hlasitém pozdravu ze vzdálenosti půl metru), ale jak sám znám z různých zemí bývalého Sovětského svazu, tamní pojetí slušnosti je holt poněkud jiné. Stejně jako pojetí čistoty – zatímco u nás se počítá i to, jak to vypadá před domem/bytem, v zemích na východě je to fuk.  Hlavní je, aby bylo čisto uvnitř, to se počítá. Před domem ať si leží třeba hromada hnoje.  Je to asi taková západovýchodní linie – i v Německu se dbá na čistotu před domem zase o něco víc než u nás, vzpomínám ostatně, jak na hesenském venkově zametali majitelé chodník smetáčkem. Takže to beru sportovně, říkám si, že Němci se zas mohou dívat úkosem na nás…

Vím, že to nemyslí špatně. Kamarádka, která sama dvěma Ukrajincům pronajala svůj byt někde na Žižkově, mi vyprávěla, že když jim důkladně vysvětlila, jak důležité je se zdravit a kolik starostí si tím mohou ušetřit, chlapci pochopili a začali zdravit jako o závod. U nás jim to bohužel nikdo nevysvětlil.

Začal jsem chápat, jak se cítí lidé ve městech na Západě se silnou přistěhovaleckou komunitou. To není o terorismu. To není o nějakých velkých tématech. To je o drobných každodenních rozdílech. Takových zdánlivě nepodstatných, řeklo by se. O zdravení. O odpadcích.  V bordelu na chodbě a na dvoře.  Jsou to nepodstatné věci, dokud je člověk nezažije… A tak se postupně odstěhovala jedna partaj, pak druhá, pak třetí a nakonec já. Mimochodem, jak první se vystěhovala ukrajinská rodina, která u nás bydlela již léta a mohla být vzorem pro všechny ostatní nájemníky.  Oni pochopili hned. Nám ostatním to trvalo o pár měsíců déle.