GPS pomáhá a škodí

Kde jsou ty časy, kdy jsme si složitě vysvětlovali, jak se kam dostat, třeba pomocí neumělé kreslených plánků. Dneska stačí zadat GPS souřadnice cíle do mobilu s příslušnou aplikací a neztratíme se ani na velmi křivolaké cestě. Jenže když se nám mobil vybije, jsme v koncích. Bez elektronického průvodce se na zpáteční cestě celkem spolehlivě „zakufrujeme“.

Ztracené umění

Z cesty podle navigace si zjevně zapamatujeme mnohem méně než z cesty absolvované „svépomocí“. S průvodcem v podobě GPS necháváme svůj vlastní orientační smysl ležet ladem. A jak známo, dovednosti, které si neprocvičujeme, se nám z mysli pomalu, ale jistě vytrácejí. A tak se nabízí otázka, jestli používáním navigace nepřicházíme o orientační smysl, který byl pro naše předky po tisíciletí neprostou životní nezbytností.

O tom, jak se uměli orientovat naši předci, si uděláme představu, když sledujeme na cestách příslušníky národů žijících v těsném sepětí s přírodou. Tuaregové najdou spolehlivě cestu pískem a kamením Sahary. Polynésané doplují k cíli mořskými dálavami Pacifiku. Eskymáci se neztratí uprostřed sněžné pustiny, kde oko Středoevropana marně pátrá po jakémkoli orientačním bodu. Mnohé eskymácké kmeny ani neznají pojem „zabloudit“ nebo „ztratit se“. Lovec se na výpravě může dostat do situace, kdy není v jeho silách, aby se bezpečně vrátil. Ale nikdy se mu nestane, že by nevěděl, kde se právě nachází.

Eskymáci se orientovali podle tvaru sněhových závějí a ledových ker, směru větru a mořských proudů, chování ptáků a zvířat. Tohle umění si osvojovali od narození a ve chvíli, kdy byli zralí pro samostatné lovecké výpravy, pro ně byla orientace v krajině naprostou samozřejmostí. Také do Arktidy proniká technika. Harpuny byly dávno nahrazeny puškami. Saně tažené psím spřežením ustoupily sněžným skútrům. A tisícileté umění navigace vyklízí pole přístrojům s GPS. Unikátní orientační „know-how“ mizí v nenávratnu. A nejen mezi Eskymáky.