Prokletí i dar

Když se nám to ale podaří, opustíme snahu být jako ostatní a dopřejeme si pozornost sami pro sebe, přináší to do života spoustu výhod.

Určitě jste to už zažili. Sedíte vedle člověka, který vám něco povídá, a najednou se cítíte divně. „To kafe bylo dneska opravdu silné,“ říkáte si a v záloze pak máte ještě jiná ospravedlnění pro to, co se s vámi děje (počasí, únava nebo partnerovy trable). Necháváte to být, poslušně sedíte dál a po čase zjistíte, že vás ten člověk napálil.

Jsou to předtuchy. Často něco víte. Může to být jasná situace, kterou popsal jeden z účastníků mého semináře. Jako doktor na záchrance mívá předtuchy, že jej čeká výjezd. „Mám díky tomu deset minut k dobru na přípravu,“ říká s úsměvem, přestože svou citlivost stále přijímá dost rozpačitě.

Taky ale můžete cítit jenom „něco“. Nemá to tvar, barvu ani vůni, ale cítíte změnu. Spousta lidí v takových situacích hledá nějakou logickou interpretaci, co to asi může být. Anebo to rovnou hodí za hlavu a snaží se ty pocity maximálně potlačit. Jenže co když to něco právě mělo člověku pomoct nebo ukázat směr?

Před pár lety jsem dostala skvělou nabídku práce. Až se mi tajil dech, jak to znělo hezky. Jenže se mi tajil až moc a k tomu mě rozbolela hlava. Jasně, nával emocí, řekla jsem si. Ještě ten den jsem se měla rozhodnout a já v záplavě úsměvů mých kamarádů souhlasně kývla.

Vyzkoušela jsem si, jaké to je, když vám šéf opakovaně zapomene zaplatit. Jak ponižující je říkat si o peníze a jak jako citliví lidé můžeme brát ohledy i na ty, kteří nám zjevně škodí. Zpětně musím uznat, že to bylo jasné jako facka. Tenkrát jsem to nepoznala, a navíc jsem o své hypersenzitivitě věděla asi tolik jako o opravě traktoru.

Vybavuje se vám něco podobného? Neházejte ty pocity za hlavu, může vás to ochránit, nebo naopak ukázat něco zajímavého. Třeba potkáte člověka, který sehraje ve vašem životě důležitou roli.

Jako empatické bytosti k sobě přitahujeme všechny ty, kteří se potřebují s něčím svěřit. A to bez ohledu na to, zda o takové příběhy vůbec stojíme. Pokud se nenaučíme ostatním říkat, kde jsou naše hranice a co už je pro nás přítěží, budou je neustále překračovat a my budeme opakovaně v šoku z toho, co si to k nám ti lidé dovolují.

Zároveň jsme ale my sami mistři v překonávání překážek. Dokážeme se brilantně přehoupnout přes pomyslnou bariéru, zatančit si v intimní zóně protějšku a ještě k tomu získat informace, které do té doby neznal ani on sám.

V dřívějších dobách byli hypersenzitivní lidé uznávanými poradci panovníků, bojovníků nebo politiků. Naši výjimečně citlivou nervovou soustavu jsme nedostali proto, aby nás celý život omezovala, ale abychom byli skutečným přínosem pro ostatní i svět.