Mluvíte také rodičovštinou?

V okamžiku příchodu na svět prvního dítěte začínají všichni rodiče na celém světě mluvit cizím jazykem. Podle Američanky Jennifer Lehrové, dvojnásobné matky a organizátorky rodičovských kurzů, je oním jazykem právě rodičovština. Tuto infantilní a zároveň kazatelskou mluvu ovšem autorka podrobuje nemilosrdné kritice. Její kniha má podtitul: Jak mluvíme s dětmi – a jak s nimi mluvit lépe. Úvodní motto zní: „Klacky a kameny mohou zlomit kosti, ale slova mohou otřást duší. Na slovech záleží. Volte je moudře.“

Hezky pozdrav, šikulko

„Ty jsi ale šikulka. Nezapomeň na kouzelné slovíčko – prosím. Hezky pozdrav. Už jsi přece velký. Rozděl se s kamarády. To se nedělá, omluv se…“ Všimli jste si, kolikrát za den takto svého potomka počastujete s patřičným doprovodným neverbálním projevem? Zkuste si pro jednou spočítat, jak jim tímto způsobem dáváte najevo, co se v dané situaci podle vás sluší a jak od nich stejnou měrou očekáváte náležitou odezvu. Nesčetněkrát – a mnohdy nevhodně! Alespoň to tvrdí autorka Rodičovštiny, která si stejně jako většina z nás rodičů nejdříve říkala, že verbální chválení, škádlení, odměňování i trestání je zcela v pořádku.

Chválit své děti přece musíme co nejvíce, jedině tak je správně motivujeme. Jenže v nich taky vytváříme závislost na pochvale, která děti může traumatizovat. Patřičně uvítat návštěvu příbuzných („Dej babičce pusu!“) je přece normální. Co na tom, že se Honzík trochu stydí? Ve skutečnosti podle autorky takto jednáme s dítětem jako s pouhou hračkou. A trocha polechtání? To je odjakživa ten nejúčinnější prostředek na zlepšení nálady, který rozhodně nemůže našemu malému miláčkovi uškodit. Jennifer Lehrová vám však řekne, že tak činíme především pro svoji potěchu a děti tím hlavně trápíme.