S ředitelem Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech Cyrilem Höschlem o tom, proč by do toho podruhé nešel, proč nejsou testy IQ tak určující, proč by si rád zapálil marihuanu, ale neudělá to, a jak je to s věcmi mezi nebem a zemí. A také o etických dilematech očkování, proč ještě nejezdíme samořiditelnými auty a jestli ještě někdy vstoupí do politiky.
Kolik let už jste tady v Klecanech?
Je to pátým rokem. Od roku 2015.
Já jsem svého času pracoval ve státní správě, takže znám její neochotu k novým věcem. Proto zde stojím v němém úžasu nad novu institucí a novou budovou… Bylo to těžké?
Neuvěřitelně těžké. A přestože ten výsledek člověku dělá radost, tak kdybych věděl, co všechno to obnáší, podruhé bych do toho nešel.
Co všechno to obnáší?
Přemíra byrokracie hraničila se šikanou. Každý, kdo něco dělá, je a priori potencionálně kriminalizovaný. Nemůžete si nic koupit, jakékoliv výběrové řízení je předmětem útoků a námitek. Hned první dva roky tu bylo přes třicet kontrol. Od Finanční správy až po NKÚ. Přičemž, kdyby nám udělily pokutu, tak je to vlastně absurdní, protože by stát pokutoval sám sebe… Nakonec už neděláte nic jiného než byrokracii. I když vím, že taková země jako my alespoň jedno výzkumné neurobehaviorální centrum potřebuje, tak je cena opravdu vysoká. Anebo je to pro lidi jiného typu, ne pro mě. Protože my jsme tady s kolegy propadali až zoufalství a frustraci z neustále mařené práce. O tom by se dala napsat kniha. Byli jsme v situaci koně, kterého přivážou ke stromu a pak ho bičují, proč nejede. Nejprve koupíte pozemky, pak máte problém s jejich katastrálním vymezením, protože vám chybí pár metrů cesty. Když to vyřešíte, najde se tu pár nábojnic z druhé světové války, takže se celý projekt zastaví, dokud nepřijdou pyrotechnici. Ale to zastavení se sankcionuje, narůstá skluz, hledá se viník. A jakmile se to vyřešilo, tak sem nějaký psychopat pohodil lebku, takže museli přijet kriminalisté, pak archeologové a stavba se zase na čtrnáct dní zastavila. A těch čtrnáct dní stojí miliony. Takže to, že centrum stojí, považuji za zázrak. A absolutní zázrak je, že od prvního kopnutí do kolaudace uběhl jenom rok. Přitom to dělala firma, která podstřelila cenu – jak jinak, když zákon o veřejných zakázkách má cenu jako určující kritérium? Ale dostavěli to. I když ne dokonale, s mnoha nedodělky, někde sem zatéká atd. I tak je to ale zázrak, kterému se mi ani nechce věřit.
Stíháte ještě výzkum?
Svůj vlastní ne. Jen dílčí angažovanost na projektech jiných kolegů. Ale stíhám výuku, přednášky, a stíhám tu a tam nějaké pacienty. Ale svůj vlastní projekt už ani nechci.
Dále čtěte: Sundejte občas pracky z klávesnic, rozhovor s Cyrilem Höschlem.
Proč?
To je dnes disciplína sama pro sebe. Grantová politika se stala uměním pro umění. Výzkumníci jsou spíše specialisty na vyplňování grantových žádostí a hlášení.
Kdys spíte…?
Dřív jsem spal tak od dvou v noci do sedmi a pak jsem se dospal o víkendu. Ale s věkem schopnost dospat spánkový deficit klesá, protože se stejně vzbudíte. Takže nedostatek spánku se prohlubuje. Snažím se ale noční práci omezit, i když mi to v té době jde nejlíp. Jsem totiž noční typ, a navíc v noci nezvoní telefony.
A když odpočíváte, tak jak?
No, já moc neodpočívám. Respektive mě baví některé složky práce. Třeba připravovat si přednášky. Takže to je pro mě svým způsobem odpočinek. A nejlepší relaxace je pro mě zajet si někam k moři, tam sebou mrsknout a číst si knížky. A také se často scházíme s přáteli a dost času trávím chozením na koncerty klasické hudby.
Jak jste tohle zvládal se čtyřmi dětmi?
Já tomu dneska taky nerozumím. Zvláště když vidím svoje děti, jak mají další děti, máme totiž jedenáct vnoučat. Vůbec nevím, jak jsme to zvládali. Mně stačí vnoučata na hodinu, na dvě – je to sice velká radost, ale musím si pak málem dát ručník na hlavu. Ale doba byla jiná. Žádné sedačky, žádná výbava, naházeli jsme je dozadu do žigulíku a šlo to. Dneska bych je do toho auta ani nedal, protože by musela mít sedačky. To je šílené, ta rozmazlenost, ke které svět dospěl a na čem bazíruje. Ale nedá se nic dělat, to je doba, ve které žijeme. Ale na druhé straně jsem třeba mandloval pleny, toho jsou dnes rodiče ušetřeni.
Nevede tahle snaha o bezpečí až k infantilizaci?
Ale ano, já se tomu kdysi smál v Americe, když byly na záchodech nápisy, že si nemáme zapomenout umýt ruce. Na pytlíku bylo napsáno, že přetažení přes hlavu vede k udušení atd. Ale tahle stupidita se sem nějak dostává, a pokud se něco zásadního nestane, bude to pokračovat.
Ředitel Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech Cyril Höshl je jedním z nejznámějších českých psychiatrů. Působil jako přednosta psychiatrické kliniky 3. LF UK v Praze a ředitel Psychiatrického centra Praha. V letech 2007–2008 byl prezidentem Asociace evropských psychiatrů a v letech 2008–2009 prezidentem Evropské federace lékařských akademií (FEAM). Je známým popularizátorem vědy. |
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.